Článek
Jenže občas, když jsem unavená nebo myšlenkami úplně jinde, se mi stane, že ze mě vypadne něco, co by za normálních okolností zůstalo bezpečně zavřené v mé hlavě. A přesně tohle se mi stalo minulý měsíc na firemním večírku.
Pracuju jako projektová manažerka v menší marketingové agentuře. Je nás dohromady asi třicet a všichni se navzájem známe. Na konci každého čtvrtletí máme večírek, kde oslavujeme úspěchy, probíráme plány a hlavně se trochu uvolníme a pobavíme. Tentokrát jsme se sešli v nové restauraci kousek od kanceláře.
Večer začal jako obvykle – přípitek, pár slov od šéfa, dobré jídlo a postupné uvolňování atmosféry. Seděla jsem u stolu s kolegy z našeho oddělení a bavili jsme se o všem možném. Vedle mě byla Petra, kolegyně z účtárny, se kterou se vídám tak jednou týdně, když řešíme rozpočty na projekty.
Petra měla na sobě volné šaty s květinovým vzorem, které jí moc slušely. Všimla jsem si, že nepije víno jako obvykle, ale drží se minerálky. A v jednu chvíli, když vstávala, jsem si všimla, že si malinko přidržuje břicho. Mozek mi okamžitě vyhodnotil situaci po svém – Petra je určitě těhotná! Volné šaty, žádný alkohol, ruka na břiše… Jasný případ.
A protože už jsem měla za sebou dvě skleničky vína a byla jsem v uvolněné náladě, rozhodla jsem se jí pogratulovat. Čekala jsem, až se vrátí z toalety, a pak jsem se k ní naklonila s úsměvem, o kterém jsem si myslela, že je spiklenecký.
„Tak kdy máš termín?“ zeptala jsem se s nadšením v hlase.
Petra na mě nechápavě pohlédla. „Jaký termín?“
„No, termín porodu přece,“ upřesnila jsem a významně se podívala na její břicho.
V tu chvíli se u stolu rozhostilo ticho. Takové to nepříjemné ticho, které trvá jen vteřinu nebo dvě, ale připadá vám jako věčnost. A pak se Petra rozesmála. Smála se tak, až jí tekly slzy. A s ní se začali smát i ostatní kolem stolu.
Nechápala jsem, co je tak vtipného. Ale začínala jsem tušit, že jsem něco pokazila. „Marci, já nejsem těhotná,“ vysvětlila mi Petra, když se konečně přestala smát. „Jen jsem na nové dietě a nemůžu pít alkohol. A ty šaty mám volné, protože jsem v nich chtěla být pohodlně. Ale díky za kompliment – evidentně jsem tak nabraná, že vypadám na pátý měsíc!“
Cítila jsem, jak se mi žene krev do tváří. Bylo mi tak trapně, že bych se nejraději propadla do země. Začala jsem se překotně omlouvat. „Proboha, Petro, promiň, to jsem vůbec… já jsem myslela… ty šaty a ta voda… a jak sis držela břicho…“
„To byl jen reflux z té pálivé omáčky,“ vysvětlila mi se smíchem. „Ale neboj, nejsi první, kdo se mě na to zeptal. Minulý týden mě podobně uvedla do rozpaků moje vlastní matka!“ To mě trochu uklidnilo, ale stejně jsem se cítila hloupě. Všichni to ale brali s humorem a brzy se konverzace stočila jinam. Jenže já jsem na to nemohla přestat myslet.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadno si vytváříme domněnky na základě povrchních pozorování. Viděla jsem pár náhodných signálů a hned jsem si je poskládala do příběhu, který existoval jen v mé hlavě. A pak jsem ten svůj výmysl vypustila do světa, aniž bych si ověřila, jestli odpovídá realitě.
Od té doby jsem mnohem opatrnější, když chci někomu gratulovat k těhotenství. Vlastně si to radši nechávám pro sebe, dokud mi dotyčná sama neřekne, že čeká miminko. Je to bezpečnější pro všechny zúčastněné.
A Petra? Ta si ze mě ještě občas utahuje. Když mě potká na chodbě, s úsměvem si pohladí břicho a zeptá se: „Tak co, už mi to je vidět?“ A já jen protočím oči a vděčně přijmu, že se z mého trapasu stal jen nevinný vtip mezi kolegy.
Někdy ty nejlepší lekce dostáváme právě v momentech, kdy si připadáme jako ti největší hlupáci. A já teď vím jedno – nikdy, opravdu nikdy se neptejte ženy, kdy má termín porodu, pokud vám sama neřekla, že je těhotná!
