Článek
Jenže Monika se nezlobila. Ani to nebrala jako urážku. Spíš se v duchu usmívala, protože věděla, že to, co jí umožnilo ušetřit skoro čtyřicet tisíc na jídle během dovolené, nebylo žádné kouzlo. Jen důslednost, trocha drzosti – a hlavně ochota hledat cesty tam, kde ostatní rovnou mávnou rukou.
Všechno to začalo, když si s manželem konečně řekli, že po těch letech, kdy jezdili s dětmi jen po kempech a chatkách, by si letos zasloužili trochu víc. Slunce, moře, žádné vaření, žádné polní podmínky. Jenže jakmile začali projíždět ceny zájezdů s all inclusive, přišlo vystřízlivění. To, co kdysi stálo dvacet tisíc, je najednou skoro dvojnásobek. A k tomu dvě děti v pubertě, které jedí jako dospělí, ale sleva na ně už není. Na týdenní dovolenou by padl skoro celý rodinný rozpočet. A Monice se to nezdálo fér.
„Tak to uděláme jinak,“ řekla tehdy večer u skleničky vína. A začala hledat. Ne s tím, že najde zázrak. Ale s tím, že třeba narazí na nějaký chytrý trik. A narazila. V diskusním fóru cestovatelů. Mezi všemi těmi doporučeními a stížnostmi na počasí se objevil komentář jedné ženy, která psala o tzv. „open all inclusive“ resortech. Míst, kde se nehlídá náramek na ruce, ale jen přístup do pokoje. Kde je hotel otevřený, bar volně přístupný a personál neřeší, kdo přesně si chodí pro zmrzlinu nebo meloun. „Je to o chování. Když vypadáte jako host, nikdo se neptá,“ stálo tam. A Monice to nedalo spát.
Samozřejmě, nejdřív si myslela, že je to nějaký výmysl. Ale pak si všimla, že podobné tipy se opakují. Turecko, Egypt, někdy Bulharsko. Všude tam se objevovaly hotely, které byly obrovské, s desítkami rodin, a kde obsluha prostě nestíhala kontrolovat. Nikoho nezajímalo, kdo jste, pokud jste se chovali, jako že tam patříte. A tak začala plánovat. Ne s cílem někoho obrat. Ale s touhou zažít krásnou dovolenou, aniž by museli sahat do rezerv.
Zarezervovali si ubytování v apartmánu kousek od hotelového komplexu. Tři minuty chůze. Byl levný, ale čistý. V kuchyňce si říkali, že si alespoň něco málo uvaří, aby ušetřili. Jenže jakmile dorazili, Monika si všimla, že vše, co četla, byla pravda. Rodiny s dětmi se míhaly sem a tam, bary i bufet se nezastavily. A personál? Přetížený, milý, ale absolutně bez kapacity si pamatovat tváře.
První den jen pozorovali. Druhý den si sedli na lehátka. A třetí den už kluci šli pro hranolky, Monika si dala salát a manžel pivo z plastového kelímku. Všechno proběhlo bez jediné otázky. Jako kdyby tam patřili. A Monika měla zvláštní pocit. Ne vinu. Ale údiv. Že to opravdu funguje. Že když se pohybuješ s jistotou, nikdo tě nezastaví. A tak si řekli – dobře. Když už jsme tady, využijeme to. Ne zneužijeme. Ale vezmeme si kousek toho, co by pro nás jinak bylo nedostupné.
Celý týden jedli jako ostatní. Snídaně, obědy, večeře. Zmrzlina u bazénu, ovoce od výčepního. A nikdo si jich nevšímal. A když se vrátili domů, Monika si to spočítala. Kolik by utratili za jídlo pro čtyřčlennou rodinu – minimálně osm stovek denně, kdyby si vařili sami. Spíš víc. A kdyby šli do restaurace? Klidně i dva tisíce denně. Za sedm dní ušetřili skoro čtyřicet tisíc. A přitom necítili, že by někomu něco brali. Hotel beztak počítal s velkým množstvím jídla, většina stejně skončila v odpadu. A oni si díky tomu mohli dovolit výlet lodí, suvenýry, a hlavně – dobrý pocit, že si něco užili, aniž by se museli zadlužit.
Samozřejmě ví, že to nebylo úplně standardní. Ale taky ví, že ve světě, kde se všechno zdražuje, kde normální rodina těžko našetří na luxusní dovolenou, je někdy potřeba obejít systém. Ne podvodem. Ale chytrostí. A proto se rozhodla, že to řekne dál. Ne proto, aby to všichni kopírovali. Ale aby se přestalo předstírat, že čestné chování vždy znamená nechat se odrbat. Protože ona se necítí jako zlodějka. Cítí se jako máma, která udělala maximum pro to, aby děti mohly jednou říct: „Byli jsme u moře. Bylo to krásné.“ A to za to stálo.
Dneska už se dívá na dovolené jinak. Nezajímá ji, kolik hvězdiček má hotel, ale jestli je poblíž něco, co jde využít chytře. Nehledá slepě akce, ale strategie. A hlavně – přestala se bát říkat nahlas, že ne všechno, co je v pořádku, je zároveň předepsané. „Když jsem to řekla kamarádce, řekla, že bych to neměla nikde šířit. Ale proč ne? Vždyť jsme nikomu nic nevzali. Jen jsme se dívali kolem sebe a nebáli se jednat podle situace,“ říká.
A člověk, který to slyší, se může cítit rozpačitě. Možná nesouhlasí. Možná se mu to zdá jako šedá zóna. Ale někdy právě v té šedé zóně žijí skuteční lidé. Ti, co nechtějí podvádět. Ale nechtějí se nechat okrádat. A pokud to znamená jít si pro meloun do bufetu, i když nemáte náramek, možná je to jen symbol doby. Doby, kdy přežijí ti, kdo se umí dívat. A nebát.
Ten příběh je zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
