Článek
Manžel slavil třicáté narozeniny, a tak jsme uspořádali velkou rodinnou oslavu. Pozvali jsme rodiče, sourozence, a několik dobrých kamarádů. Připravila jsem všechno do posledního detailu. Dům byl uklizený, stůl nazdobený, jídlo perfektní. Chtěla jsem, aby to bylo příjemné a pohodové posezení.
Až na jediný problém. Moji tchyni.
S ní to bylo vždycky složité. Byla to žena, která si neodpustila žádnou jedovatou poznámku. Všechno bylo špatně – jak vařím, jak vychovávám děti, jak si organizuju život. A teď měla přijít na oslavu do mého domu.
„Prosím tě, hlavně buď milá,“ řekl mi manžel ráno, když jsme ještě chystali poslední věci.
Slíbila jsem to. Ale v duchu jsem věděla, že to nebude tak jednoduché.
První náznaky problémů
Tchyně přišla s typickým výrazem někoho, kdo očekává, že se jí nebude nic líbit. Hned ve dveřích sjela pohledem celý obývák. „Teda, já bych si představovala trošku veselejší výzdobu… ale co už.“
Zasmála jsem se, protože jsem nechtěla hned od začátku dělat dusno. Pak jsme se přesunuli ke stolu. Jídlo jsem vařila dva dny, aby bylo všechno perfektní. Ale když si tchyně nabrala, jen dloubla vidličkou do bramborového salátu a řekla:
„Takový divný, já ho dělám jinak.“
A pak přišla ta věta.
Věta, kterou už nikdy neodpustím
Všichni jedli a bavili se. Já se snažila být milá, přátelská. Ale ona mě celou dobu sledovala.
Pak se naklonila k mé matce a řekla: „Řekněte mi, tohle jste ji takhle naučila? Vařit, uklízet…? Nebo to neumí, protože jste na ni nikdy neměla čas?“
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.
Moje matka jen zalapala po dechu. Ona? Která se o mě starala celý život, která mi dala všechno, i když to sama neměla lehké?
A tchyně? Jen tam seděla a tvářila se naprosto nevinně. V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho.
Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Tohle už nebylo o bramborovém salátu. Tohle bylo ponížení. Před celou rodinou.
Nešlo jen o mě, ale o moji matku. O ženu, která vždycky dělala všechno pro to, abych měla krásné dětství.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že už to nechci nechat být.
Poprvé jsem se ozvala
Položila jsem vidličku, zhluboka se nadechla a podívala se tchyni přímo do očí.
„Moje máma mě naučila všechno, co potřebuju. Naučila mě nebýt zlá, neurážet ostatní a nevkládat svůj nos do věcí, do kterých mi nic není. A to je něco, co bych doporučila i vám.“
Ticho. Nikdo nic neřekl. Všichni čekali, co bude dál. Tchyně na mě jen zůstala zírat. Byla zvyklá, že se jí nikdo neodporuje.
Po chvíli se křivě usmála. „Ale prosím tě, byla to jen legrace.“ Jenže já už jsem měla dost.
„Ne, to nebyla. A víte co? Já už to s vámi nebudu dál hrát. Já se snažila, vážně. Ale nikdy pro vás nebudu dost dobrá. Nikdy vám nebudu vyhovovat. A už mě unavuje, že se musím na každé rodinné oslavě tvářit, jako že mě ty vaše poznámky nerozčilují. Protože rozčilují. A už je dál nebudu poslouchat.“
V tu chvíli bylo po oslavě. Odešla a bylo to nejlepší, co mohla udělat
Tchyně se zvedla od stolu, práskla dveřmi a odešla. Manžel na mě koukal v šoku, ale neřekl nic. Moje matka mě pohladila po ruce.
A já? Cítila jsem se konečně svobodná. Už nikdy jsem se jí neomlouvala. Už nikdy jsem nepředstírala, že mi její poznámky nevadí. A víte co? Konečně měla respekt.
Rodinné oslavy už nikdy nebyly stejné. Ale měly jedno velké plus – už jsem se na nich necítila jako služka, kterou může tchyně neustále shazovat.
A to bylo to nejlepší, co se mohlo stát.
