Článek
Je neuvěřitelné, jak dlouho člověk může snášet stejné věci, než se konečně rozhodne něco udělat. Pro mě to bylo včera. Seděla jsem v obýváku, snažila se s manželem mluvit o víkendových plánech, a on jen seděl na gauči, zíral do televize a občas něco zamumlal. To byla poslední kapka. Rozhodla jsem se, že takhle to dál nejde.
Každý den je to stejné. Přijde z práce, hodí tašku do kouta, sebere ovladač a zabodne se do gauče. Žádné „ahoj, jak ses měla?“, žádné „co budeme dnes dělat?“. Nic. Jen on a jeho milovaná televize. Copak jsem nějaká dekorace v obýváku? Někdo, kdo je tu jen proto, aby mu připravil večeři a uklízel po něm?
Vím, že to zní přehnaně, ale je to pravda. Už mě nebaví být jen stínem v našem vztahu. Chci partnera, ne diváka. Někoho, s kým můžu mluvit, smát se, plánovat. Žít. Ale jak to udělat, když on se ani neptá, jak jsem se měla? Když se ani neohlédne, když mu něco řeknu?
Mám plán. Takový, ze kterého se mu protočí panenky. Řeknu mu, že odjíždím. Na měsíc. Sama. Jen já a moje kreditka. Ať si užije svůj gauč a televizi naplno. Ať si vyzkouší, jaké to je, když se nikdo nestará o prádlo, jídlo, úklid. Když není s kým prohodit ani to pitomé „co dávají?“.
Vím, že to zní drasticky. Ale co mám dělat? Mluvit s ním je jako mluvit do zdi. Možná, když zmizím, konečně si uvědomí, že tam jsem. Že existuju. Že nejsem jen nějaký domácí skřítek, co se stará o jeho pohodlí.
Jasně, mohla bych to řešit jinak. Třeba rozbít tu zatracenou televizi. Nebo mu schovat ovladač. Ale to by bylo dětinské, ne? Takhle mu dám čas přemýšlet. Uvědomit si, co má. A co může ztratit.
Bude to těžké, to vím. I pro mě. Ale něco se musí změnit. Nemůžu dál žít v vztahu, kde se nikdo neptá, jak jsem se měla. Kde nikdo neví, co chci nebo potřebuji. Chci partnera, který mě bude slyšet, který mě bude vidět.
Tak jo, dneska večer mu to řeknu. Až se jako obvykle usadí s ovladačem, prostě mu to vysypu. A pak? Pak uvidíme. Možná se lekne a změní se. Možná se naštve a bude dělat uraženého. Ale aspoň bude reagovat. Aspoň bude něco cítit.
A kdo ví? Třeba zjistím, že i já potřebuju změnu. Měsíc sama… To zní vlastně docela dobře. Konečně čas na sebe, na svoje myšlenky. Bez neustálého bručení televize v pozadí. Konečně budu moci dělat věci, které chci já, ne jen ty, které chce on.
Tak či onak, dneska večer to bude zajímavé. Držte mi palce! Možná se mi podaří probudit toho muže, kterého jsem kdysi potkala. Možná se mi podaří najít ten vztah, který jsem si vždycky představovala. Ať už to dopadne jakkoli, vím, že musím něco udělat. Nemůžu dál čekat, až se něco změní samo od sebe.
Je to smutný obraz dnešních vztahů. Partneři, kteří se ani neptají, jak se mají. Partneři, kteří se ani neohlédnou, když jim něco řeknete. A pak se diví, že vztah nefunguje. Že se partnerka cítí osaměle. Že chce odejít.
Není normální nechat partnera ignorovat vás a čekat, že se všechno změní samo od sebe. Není normální snášet to, co vám vadí, a doufat, že to časem zmizí. Je normální chtít partnera, který vás bude slyšet, který vás bude vidět. Je normální chtít vztah, kde se oba partneři cítí důležitě.
