Článek
Jeden z nich se na okamžik zarazil a začal čenichat přesně nad tím místem, kde ležel Rudolf Krejčí – bez hnutí, s dechem zadrženým a kůží nasáklou směsí octa a hořčice. Věděl, že pokud pes zaštěká podruhé, je konec. A přesto zůstal v klidu. V uhlí, ve tmě, ve vlastní rakvi. Rudolf nebyl obyčejný uprchlík. Ještě předtím, než se rozhodl k zoufalému kroku, se pět let skrýval ve skrýši u rodičů, v malém prostoru, kam se sotva vešel. Každý den žil s vědomím, že si pro něj mohou přijít. Nakonec se rozhodl, že takhle to dál nejde. Byl to jeho otec – železničář tělem i duší – kdo přišel s návrhem, který by jiný označil za šílenství. Navrhl, aby syna schovali do vagónu s uhlím. Právě takové vozy však na hranicích pohraničníci běžně probodávali železnými tyčemi. A psi, cvičení k odhalování lidí, byli neúprosní.
Rudolf se narodil v roce 1929 v Hruškách u Břeclavi, v jedné z nejkrutějších zim 20. století. Tvrdil, že teploměr tehdy ukazoval minus třicet. Jeho matka, Slovenka, byla kuchařka. Otec, železničář a jazykový samouk, mluvil plynně německy. Rudolf po něm zdědil jazykový talent a ještě než dospěl, domluvil se i rusky, francouzsky, anglicky a ovládal i staroslověnštinu. Měl široké zájmy, od klasické hudby až po politiku. A velmi brzy se ukázalo, že ho nebude zajímat jen pozorování světa – ale i aktivní odpor vůči nespravedlnosti. Za války se jako dospívající mladík přidal k odboji. V jednom okamžiku s kamarádem Antonínem narazili na opuštěné německé obrněné vozidlo. Dali ho do chodu, ale radost netrvala dlouho – v zatáčce se zjevil oddíl esesáků. Spustili palbu a chlapci jen zázrakem přežili, když jim kulky svištěly kolem hlav. Útěk do lesa jim zachránil život.
Posted by Rudy Krejci on Friday, April 17, 2015
Po válce nezůstal Rudolf stranou. Nový režim mu byl stejně cizí jako ten starý. V noci roznášel protikomunistické letáky, po městě jej sledovali tajní v civilu. Postupně zatkli téměř všechny mladé odbojáře v Brně. Kromě jednoho. Kromě Rudolfa Krejčího. Jeho otec měl plán. Do vagónu, který směřoval přes hranice do Itálie, vyrobil pro syna improvizovanou rakev. Tak akorát velkou, aby se do ní vešel. Příliš hluboko ji položit nemohli – kvůli kyslíku. Příliš mělce by znamenalo riziko, že ji najdou. Všechno muselo být přesné. Každý šroub, každý otvor pro dýchání, každé načasování. Ve stanovený den pomohl otec Rudolfovi vlézt do rakve a pak ji společně ponořili do uhlí. Předtím se Rudolf potřel octem a hořčicí, podle rady, která kolovala mezi uprchlíky – psi prý ten pach nesnášeli. Vlak odjel z brněnského nádraží směrem na jih. Cestou projížděl i Hruškami, kde se Rudolf narodil. V Břeclavi na něj čekal otec, který zaklepal na bok vagónu a tiše řekl: „Tak chlapče, teď už jsi sám. Doufám, že nás nezklameš.“
Na hranicích vlak zastavil. Přiběhli pohraničníci se psy. Jeden z nich náhle zbystřil. Čenichal právě nad místem, kde ležel Rudolf. Ten zadržel dech. Vzpomínal později, že v tu chvíli si představoval, jak se vagon otevře, jak ho vytáhnou a na místě zastřelí. Pes však nakonec odskákal dál. Ocet a hořčice zřejmě zafungovaly. Když vlak dorazil do Vídně, Rudolf se konečně vymotal z rakve a nadýchl se čerstvého vzduchu. Podal žádost o azyl a přes vysílání Svobodné Evropy poslal rodičům zprávu. Heslo znělo: „Halen je v pořádku.“ Rudolf Krejčí, kterému v zahraničí říkali Rudy, zemřel v roce 2018, ve věku 89 let. Přátelé o něm mluvili jako o člověku, který kolem sebe šířil klid, humor a nadhled. Měl jiskřivé oči a vyprávěl s takovou lehkostí, že mu i ty nejdramatičtější příběhy věřil každý. S manželkou Helene vychovali čtyři děti a oběma bylo jasné, že svoboda není samozřejmost. Rudolf o ni bojoval. I když to znamenalo ležet bez hnutí v rakvi pod uhlím – a čekat, až vlak překročí hranici.
Zdroje:
