Článek
Jenže tentokrát jsem se nechala zlákat až příliš výhodnou nabídkou a zřejmě jsem si zadělala na nepříjemnost, o které se mi ani nesnilo. Nešlo totiž o to, že bych místo vysněné kabelky dostala nějaký brak, ale o to, co mě čekalo až potom. Dodnes vlastně přesně nevím, kdo za tím stál a proč to celé vzniklo.
Celé to začalo docela nevinně. Na jedné sociální síti na mě vyskočila reklama na koženou kabelku. Vypadala úžasně, elegantní, přesně taková, jakou jsem už delší dobu chtěla. Cena byla podezřele nízká, ale v hlavě jsem si to omluvila tím, že je možná nějaký výprodej nebo likvidace skladu. Stránka působila celkem důvěryhodně, fotky měly vodotisk, nechyběly ani nadšené komentáře od zákaznic. Řekla jsem si, že když to nevyjde, přišla jsem jen o pár stokorun. Klikla jsem na objednat, zaplatila kartou a víc to neřešila.
Balíček dorazil docela rychle. Už to ve mně vzbudilo podezření, protože jsem čekala, že se to bude posílat z druhého konce světa. Jenže obálka přišla z nějakého českého depa, bez jasného odesílatele. Uvnitř byla kabelka, která sice na první pohled odpovídala fotce, ale materiál byl levný a švy křivé. Byla jsem trochu zklamaná, ale vlastně jsem to brala s nadhledem. Říkala jsem si, že jsem si holt naběhla a příště si dám větší pozor. Kabelku jsem odložila do skříně a tím pro mě záležitost skončila. Aspoň jsem si to myslela.
O týden později jsem šla vybrat poštu ze schránky. Kromě letáků a složenky tam byla obyčejná bílá obálka bez zpáteční adresy. Nejdřív mě to nijak neznepokojilo, protože občas se stane, že někdo pošle dopis bez uvedeného odesílatele. Ale když jsem ho otevřela, ztuhla jsem. Uvnitř nebyl žádný text s oslovením ani podpis. Jen pár vět napsaných strohým tónem: že se mám mít na pozoru, že někdy není dobré kupovat věci, o kterých nic nevím, a že se člověk může snadno dostat do problémů. Znělo to jako varování.
První, co mě napadlo, bylo, že jde o nějaký hloupý vtípek. Jenže kdo by si dal takovou práci? V dopise nebylo nic konkrétního, ale podtón byl jednoznačně znepokojivý. Ukázala jsem ho partnerovi, ten se mi vysmál, že to přece bude jen nějaký blázen, co se nudí. Ale mně to hlodalo v hlavě. Představovala jsem si, že někdo sleduje mé objednávky, že ví, kde bydlím, a že se mi snaží dát najevo, že mě má pod kontrolou.
Druhý den jsem šla na poštu zeptat se, jestli se dá zjistit, odkud dopis přišel. Jenže to byla obyčejná obálka, bez známky, evidentně vhozená někým přímo do schránky. To znamenalo, že autor toho dopisu musel být někdo z okolí. Myšlenka, že by mě mohl pozorovat soused nebo dokonce někdo známý, mi naháněla husí kůži. V domě jsem začala potkávat lidi, které jsem do té doby ani neřešila, a pokaždé jsem si říkala, jestli to nemohl být někdo z nich.
Další dny probíhaly v napjaté atmosféře. Občas se mi zdálo, že si všímám cizích pohledů, že někdo stojí déle na chodbě, než je nutné. Možná to byla jen moje paranoia, ale ten pocit nejistoty mě užíral. Kabelku jsem raději vyhodila, abych se jí zbavila. Bylo to možná hloupé, ale měla jsem pocit, že je s tím vším nějak propojená. Dopis jsem si ale schovala, kdyby se něco stalo.
Uvažovala jsem i o tom, že zajdu na policii. Jenže co bych tam řekla? Že jsem si objednala kabelku a dostala anonymní dopis bez podpisu? Měla jsem pocit, že by mě akorát odbyli s tím, že se nic nestalo. A tak jsem raději mlčela a doufala, že to samo vyšumí. Nakonec se skutečně nic dalšího nestalo. Žádné další dopisy, žádné zvláštní události. Jenže ten nepříjemný zážitek ve mně zůstal.
Dnes už nakupuji na internetu jen tam, kde mám jistotu. Pokud je něco podezřele levné, rovnou to zavírám. Ten dopis byl možná jen špatný vtip, možná upozornění od někoho, kdo měl pocit, že dělám hloupost. Ale mohl to být i pokus mě zastrašit. Nikdy se už nedozvím, kdo ho hodil do mé schránky a proč. Jediné, co vím, je, že se mi na čas zhroutil pocit bezpečí v místě, kde žiju. A to je něco, co by člověk kvůli jedné kabelce opravdu čekat neměl.
