Článek
Každé ráno stejný rituál – vstát, vyčistit zuby, uvařit kávu do termosky, a pak dvacet minut předstírat před zrcadlem, že jsem v pohodě. Že zvládnu další den v kanceláři, kde jsem byla pro všechny „ta nová“, i když jsem tam pracovala už půl roku.
Pracuju jako grafička v reklamní agentuře. Vysněná práce, říkala jsem si, když jsem nastupovala. Kreativní prostředí, mladý kolektiv, projekty pro velké značky. Jenže realita byla jiná. Kolektiv byl sice mladý, ale rozdělený na malé skupinky, do kterých jsem nezapadala. Moje nápady byly buď ignorovány, nebo si je někdo přivlastnil. A šéf? Ten si pamatoval moje jméno, jen když potřeboval, abych zůstala v práci přesčas.
To ráno jsem nastoupila do tramvaje číslo 22 jako obvykle. Byla nacpaná k prasknutí, lidi se mačkali jeden na druhého, vzduch byl těžký ranní únavou a pachem mokrých kabátů. Našla jsem volné místo vedle okna a sedla si. Venku pršelo, kapky stékaly po skle a já jsem se do nich zahleděla, abych nemusela myslet na to, co mě čeká.
Naproti mně seděl starší muž. Mohl mít kolem šedesáti, šedivé vlasy ostříhané na krátko, na sobě obyčejný béžový kabát a v ruce držel ošoupanou koženou aktovku. Vypadal jako účetní nebo učitel v důchodu. Všimla jsem si, že mě pozoruje, a bylo mi to nepříjemné. Už tak jsem se necítila ve své kůži a nechtěla jsem být středem něčí pozornosti.
Tramvaj zastavila na další zastávce, několik lidí vystoupilo a nastoupili noví. Muž naproti mně se stále díval mým směrem. Potom se naklonil a řekl: „Víte, když se přestanete bát, že něco zkazíte, zjistíte, že umíte věci, o kterých jste ani nevěděla.“
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Kdo je tenhle člověk? Proč mi to říká? A jak mohl vědět, že se něčeho bojím?
Než jsem stihla cokoliv odpovědět, tramvaj zastavila a on vstal. „Tohle je moje zastávka,“ řekl s úsměvem a vystoupil. Dívala jsem se za ním, jak se vzdaluje v dešti, a najednou jsem měla pocit, jako by mi někdo sundal z ramen těžký batoh.
Celý den jsem pak přemýšlela o jeho slovech. Bála jsem se, že něco zkazím? Ano, přesně to byl ten pocit, který mě každé ráno svíral jako neviditelná pěst. Strach, že nebudu dost dobrá. Že mě odhalí jako podvodnici, která se nějak omylem dostala na pozici, na kterou nemá. V hlavě mi pořád dokola běžela jeho věta: „Když se přestanete bát, že něco zkazíte…“
Odpoledne jsme měli prezentaci pro nového klienta. Velká kosmetická firma, která chtěla propagovat svoji řadu přírodní kosmetiky. Seděla jsem na poradě a poslouchala, jak kreativní ředitel představuje koncept, který byl… no, upřímně, byl průměrný. Bezpečný. Takový, který nikdo neskritizuje, ale ani nenadchne.
A najednou jsem to uviděla jinak. V mysli se mi začal formovat jiný koncept. Odvážnější, autentičtější. Takový, který by mohl skutečně fungovat. Běžně bych si ho nechala pro sebe. Bála bych se ho vyslovit nahlas. Ale dnes… dnes jsem slyšela hlas toho muže z tramvaje.
„Mohla bych něco navrhnout?“ Řekla jsem. Všechny hlavy se otočily mým směrem. I ta šéfova.
„Samozřejmě, Pavlíno, posloucháme,“ řekl s náznakem překvapení v hlase.
A tak jsem začala mluvit. Popisovala jsem svoji vizi, kreslila náčrtky, vysvětlovala. Nejdřív opatrně, potom s rostoucí jistotou. Když jsem skončila, v místnosti bylo ticho.
„To je… to je vlastně skvělé,“ řekl po chvíli kreativní ředitel. „Jak dlouho už na tom pracuješ?“
„Vlastně jsem to vymyslela teď,“ přiznala jsem.
Neuvěřil mi, samozřejmě. Ale to nevadilo. Důležité bylo, že můj nápad se líbil. A ještě důležitější bylo, že jsem ho vůbec řekla nahlas.
Ten den se něco změnilo. Ne, nestala jsem se přes noc hvězdou agentury. Nepovýšili mě. Ale poprvé od svého nástupu jsem odcházela z práce s pocitem, že tam patřím. Že mám co nabídnout.
O dva týdny později jsme představili moji kampaň klientovi. Miloval ji. A já? Já jsem začala chodit do práce bez sevřeného žaludku.
Nikdy jsem toho muže z tramvaje znovu nepotkala. Nevím, kdo byl ani jak mohl vědět, co potřebuju slyšet. Možná to byl jen náhodný komentář, který by řekl komukoliv. Nebo možná viděl něco v mém výrazu, co mu připomnělo někoho, koho znal.
Ale jeho slova si pamatuju dodnes. A pokaždé, když mám strach z nového projektu nebo výzvy, si je připomenu: Když se přestanu bát, že něco zkazím, zjistím, že umím věci, o kterých jsem ani nevěděla.
