Článek
Když se řekne domov důchodců, většina lidí si představí místo, kam člověk odchází až v nejvyšší nouzi. Realita je ale jiná. Stále častěji jsou senioři nuceni opustit své domovy předčasně, ne proto, že by chtěli, ale proto, že nemají na výběr.
Moje sousedka paní Marie žila celý život sama ve svém bytě. V sedmdesáti byla ještě plná života, zvládala se o sebe postarat. Pak přišlo zdražování energií, vysoké účty a její důchod přestal stačit. Děti jí sice přispívaly, ale sama říkala, že nechce být na obtíž. Dnes žije v domově pro seniory. Ne proto, že by potřebovala péči, ale proto, že už finančně nezvládala udržet vlastní bydlení.
A není sama. Stále více seniorů je nuceno volit mezi jídlem a léky, mezi vytápěním bytu a placením nájmu. Domov důchodců se pak stává jediným řešením, i když by tito lidé mohli ještě roky žít samostatně ve svých bytech.
Další skupinou jsou osamělí senioři. Jejich děti žijí daleko, partner už zemřel, přátelé postupně odcházejí. Samota je ubíjí, a tak volí domov důchodců jako způsob, jak zůstat v kontaktu s lidmi. Ne proto, že by nezvládali běžný život, ale proto, že už nechtějí být sami.
Pak jsou tu ti, které do domova „odklidí“ vlastní rodina. Pod záminkou lepší péče, bezpečí a společnosti je přesvědčí, že je to pro ně nejlepší řešení. Ve skutečnosti často jde o to, že se rodina nechce nebo nemůže starat. Byt se prodá, peníze se rozdělí a senior končí v instituci, ať chce nebo ne.
Nejsmutnější jsou případy, kdy senior odchází do domova kvůli dluhům. Ne vlastním, ale těch, za které ručil svým dětem nebo vnoučatům. Když rodina přestane splácet, exekutor se obrátí na důchodce. A ten pak nemá jinou možnost než prodat byt a z utržených peněz zaplatit dluhy. Zbytek života pak tráví v domově, který nikdy nechtěl.
Systém sociální péče na tuto situaci není připraven. Domovy důchodců jsou přeplněné, čekací doby se počítají na roky. Přitom mnoho jejich obyvatel by mohlo žít doma, kdyby existovala dostupná terénní péče, kdyby důchody stačily na důstojný život, kdyby rodiny měly podmínky pro péči o své seniory.
Místo toho vidíme, jak se ze seniorů stávají oběti systému. Systému, který je nutí opouštět své domovy předčasně. Systému, který jim nenabízí alternativy. Systému, který považuje domov důchodců za univerzální řešení všech problémů stáří.
A co je nejhorší? Tento trend bude sílit. S rostoucími životními náklady, s měnící se strukturou rodin, s narůstající individualizací společnosti bude stále více seniorů nuceno opustit své domovy dříve, než by chtěli nebo potřebovali.
Péče o seniory u nás potřebuje velkou změnu. Proč hned posílat babičku nebo dědu do domova důchodců? Mnohem lepší je zajistit jim pomoc přímo doma, kde to dobře znají a cítí se nejlépe. Jenže na to potřebují slušný důchod, ze kterého zaplatí nájem i služby. A co rodiny, které se o své blízké starají? Ty by si zasloužily od státu větší podporu. Do domova důchodců by měli senioři odcházet až tehdy, když opravdu není jiná možnost.
Nikdo by neměl nutit naše rodiče a prarodiče jít do domova důchodců jen proto, že nemají na výběr.Každý by měl mít šanci rozhodnout se sám, jak chce žít ve stáří. Vždyť i my jednou zestárneme. A taky nebudeme chtít, aby za nás někdo rozhodoval. Proto bychom měli už teď myslet na to, jak udělat stáří důstojnější a svobodnější.
