Článek
Každé pondělí, už několik let, si po práci dopřávám malý rituál. Zajdu do cukrárny na náměstí, objednám si kávu a jeden zákusek a hodinu si jen tak čtu knihu. Je to moje malá oáza klidu v chaotickém pracovním týdnu.
Minulé pondělí byla moje oblíbená cukrárna zavřená. Na dveřích visel ručně psaný vzkaz: „Z důvodu nemoci dnes zavřeno.“ Povzdechla jsem si, ale nedala jsem se odradit. O tři ulice dál nedávno otevřeli novou kavárnu, o které všichni mluví. Údajně tam mají neuvěřitelné dezerty. Vypadalo to jako znamení, že je čas vyzkoušet něco nového.
Kavárna působila velkoměstsky. Minimalistický interiér, hodně skla, kovu a mramoru, málo dřeva a útulnosti. Ale vonělo to tam báječně. Za prosklenou vitrínou byly vystavené zákusky jako malá umělecká díla – precizně naaranžované, s lesklou polevou a zdobením, které vypadalo, jako by ho dělali pod mikroskopem.
Zaujal mě malý dortík s čokoládovou polevou, malinami a nějakým zlatým plátkem navrchu. Byl tak dokonalý, že jsem téměř nechtěla narušit jeho krásu konzumací.
„Dobrý den, dala bych si prosím tenhle čokoládový dort a cappuccino,“ usmála jsem se na mladou slečnu za pultem.
„Samozřejmě,“ odpověděla profesionálně. „To je naše čokoládové ganache s malinovým pyré a 24karátovým zlatem.“
Přikývla jsem, ačkoliv jsem netušila, co je to ganache, a posadila se k volnému stolku u okna. Vytáhla jsem knihu, ale nedokázala jsem se soustředit. Místo toho jsem pozorovala lidi kolem. Byla tam skupinka mladých žen v drahém oblečení, které se fotily s dorty více, než je jedly. U dalšího stolu seděl muž ve středních letech s notebookem, ale ani se svého zákusku nedotkl. A pak starší pár, který si hlasitě stěžoval, že káva je příliš hořká.
Když mi servírka přinesla objednávku, musela jsem uznat, že to vypadá nádherně. Porcelánový talířek, na něm dortík velký asi jako hokejový puk, ozdobený tím zlatým plátkem, který se třpytil pod světly. A k tomu perfektně napěněné cappuccino s obrázkem lístku namalovaným v mléčné pěně.
„Přeji dobrou chuť,“ řekla servírka a podala mi účtenku.
Nejdřív jsem se chtěla napít kávy, ale pak mi oči sjely na ten malý proužek papíru a zůstaly tam přikované. 390 korun. Tři sta devadesát korun za kousek dortu. Za kousek, který bych snědla na tři sousta.
Zírala jsem na tu částku a snažila se to zpracovat. To je skoro hodina mé práce. To je týdenní příspěvek na obědy pro moji dceru ve škole. To jsou čtyři zákusky v mojí oblíbené cukrárně.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se servírka, která si všimla mého výrazu.
„Ano, jen… je ten dort opravdu za 390 korun?“ zeptala jsem se tiše, abych neupozorňovala ostatní hosty.
„Ano, obsahuje pravé zlato a málokdo v Česku umí připravit pravé ganache,“ vysvětlila, jako by to bylo naprosto přirozené.
Nevěděla jsem, co na to říct. Zaplatila jsem, usmála se a řekla, že je to určitě oprávněná cena za takovou delikatesu. První sousto bylo skutečně božské – krémová čokoláda se rozplynula na jazyku, maliny dodaly svěží kyselost a… no, zlato nechutnalo nijak, bylo tam jen pro efekt.
Ale víte, co jsem zjistila? Že každé další sousto už nebylo tak úžasné. Myslela jsem na tu cenu, na to, že za 390 korun bych mohla mít celou krabici chlebíčků, kterými bych pohostila kolegy v práci. Nebo pořádný oběd pro dva. Nebo knížku, která by mi vydržela několik dní a ne jen tři minuty.
Když jsem odcházela, nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem se nechala napálit. Ne že by ten dort nebyl dobrý – byl vynikající. Ale stál za ty peníze? Opravdu potřebuju jíst zlato, abych si pochutnala?
Cestou domů jsem se zastavila u stánku se zmrzlinou a koupila si kornout se dvěma kopečky za 60 korun. Seděla jsem na lavičce v parku, olizovala vanilkovou zmrzlinu a přemýšlela o tom, co vlastně platíme, když za něco platíme. Je to samotný produkt? Nebo pocit exkluzivity? Potřeba pochlubit se na sociálních sítích?
Další pondělí jsem prošla kolem nové kavárny a zamířila rovnou do své staré dobré cukrárny. Objednala jsem si svůj oblíbený větrník za 65 korun a kávu za 55 korun. Majitelka mě poznala, usmála se a zeptala se, jak se mám. A já zjistila, že tohle – ten úsměv, ten pocit, že někam patřím – má pro mě mnohem větší hodnotu než všechno jedlé zlato světa.
