Článek
Nikdy jsem nechtěla psát o tomhle tématu. O tom, jak jsem se z pracující matky stala někým, kdo zneužívá sociální systém. Ale po tom, co jsem včera viděla na úřadu práce, už nemůžu mlčet.
Jsem účetní, tedy byla jsem, než jsem před rokem přišla o práci. Patnáct let jsem vstávala v šest ráno, vozila děti do školy a pak dřela do večera. Platila jsem daně, splácela hypotéku, žila jako „správný občan“. Pak přišla krize, propouštění a já skončila na pracáku.
Zpočátku jsem se styděla. Stát v té frontě na dávky, vyplňovat formuláře, poslouchat ty povýšené úřednice. „Musíte aktivně hledat práci,“ říkaly. A já hledala. Posílala životopisy, chodila na pohovory. Ale v pětačtyřiceti jsem byla „příliš stará“ nebo „překvalifikovaná“.
A pak jsem to uviděla. Ty samé tváře na úřadu práce, měsíc co měsíc. Usmívající se, bezstarostné. Mladé mámy s dětmi, které nikdy nepracovaly. Chlapi, co „nemůžou“ najít práci už pět let. A všichni dostávali peníze. Příspěvek na bydlení, na děti, na živobytí. Někteří i víc než já, když jsem pracovala.
„Ty jsi hloupá,“ řekla mi jednou jedna z nich v čekárně. „Nač se honit a dřít? Spočítej si to - dávky na děti, příspěvek na bydlení, občas nějaká brigáda na černo. A máš víc než z normální práce. A čas na děti, na sebe…“
Nejdřív jsem byla v šoku. Pak jsem začala počítat. A ona měla pravdu. Když sečtu všechny možné dávky, přídavky a podpory, opravdu to není o moc míň než můj bývalý plat. A to bez ranního vstávání, bez stresu, bez šéfa za zády.
Včera jsem seděla na úřadu práce a poslouchala, jak si dvě ženy vedle mě plánují dovolenou v Chorvatsku. Z dávek. Zatímco já, když jsem pracovala, jsem na dovolenou šetřila půl roku. A víte, co je nejhorší? Začínám jim rozumět.
Proč se trápit v práci za minimální mzdu, když můžu sedět doma a dostávat skoro to samé? Proč platit daně, když ostatní je neplatí a mají se líp? Systém je nastavený tak, že se práce prostě nevyplatí.
Znám rodinu, kde matka nikdy nepracovala. Má čtyři děti, každé s jiným otcem. Dostává alimenty (někdy), dávky na děti, příspěvek na bydlení. Žije v městském bytě za směšný nájem. A její měsíční příjem? Vyšší než můj bývalý plat účetní.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Vidím, jak těžce pracující lidé sotva vyjdou s penězi. Jak se mladé rodiny zadlužují, aby měly kde bydlet. A vedle nich ti, co systém zneužívají, si žijí jak prasata v žitě.
A stát? Ten dělá, že to nevidí. Nebo nechce vidět. Je jednodušší rozdávat dávky než řešit skutečné problémy. Je jednodušší podporovat příživníky než pomoct těm, kdo chtějí pracovat.
Minulý týden mi nabídli práci. Méně peněz než na dávkách, ale byla by to práce. Čestná práce. A já nevím, co mám dělat. Část mě chce tu práci vzít, vrátit se do „normálního“ života. Ale druhá část? Ta počítá. A ty počty prostě nemluví ve prospěch práce.
A tak sedím doma, píšu tenhle článek a přemýšlím, co dál. Jestli se mám přidat k těm, co systém zneužívají. Jestli mám zapomenout na svoji hrdost a začít hrát jejich hru. Nebo jestli mám dál hledat práci, i když vím, že finančně na tom budu hůř.
Někdo řekne - ale vždyť jsou to vaše peníze, vaše daně. Jenže to není pravda. Jsou to peníze těch, co ještě pracují. Těch, co vstávají každé ráno do práce, platí daně a věří, že dělají správnou věc.
A co s tím? Upřímně, nevím. Možná je čas na změnu. Možná je čas přestat rozdávat peníze těm, co je nepotřebují. Možná je čas začít odměňovat práci víc než schopnost vyplnit správné formuláře.
Zítra mám další schůzku na pracáku. A poprvé v životě přemýšlím, jestli vůbec chci najít práci. Protože v systému, kde se práce nevyplatí, kde je poctivost za trest, začínám ztrácet víru. A to je možná to nejsmutnější na celém příběhu.
Nejsem hrdá na to, co píšu. Dokud se něco nezmění, budou přibývat další a další lidé jako já. Lidé, kteří pochopili, že v dnešní době se vyplatí být příživníkem víc než poctivým pracujícím člověkem. A to je k pláči.
