Článek
Stála jsem tam s taškami plnými nákupu, nervózní, protože se mi v práci zase protáhla směna, doma mě čekala hromada prádla a lednice zeje prázdnotou, když tu se otevřely dveře a vyšla ona – upravená, svěží, s kafem v ruce a s úsměvem, jako by jí svět nikdy nenakládal. Zastavila mě a začala vyprávět, jak byla na výletě, jak si objednala nový kabát a jak si připlatila za lepší pokoj v lázních. Říkala to tak přirozeně, jako bychom obě byly ve stejné situaci. Jenže nejsme.
Její důchod
Když jsem mezi řečí zmínila, že mám v práci třetí měsíc po sobě přesčasy a že mi sotva zůstává na konci měsíce na jídlo, pokrčila rameny a dodala: „No jo, ale ty máš ještě plat. Mě už čeká jen důchod.“ A pak se smíchem řekla částku, kterou dostává. A mně v tu chvíli vypadl rohlík z tašky. Její důchod byl o více než tři tisíce vyšší než můj čistý plat. Stála jsem tam, neschopná slova, a jen jsem přikývla.
Ona to myslela dobře, jen si chtěla postěžovat, že z toho přidávání penzí je stejně všechno dražší. Ale mně se v tu chvíli v hlavě roztočil celý kolotoč myšlenek. Jak je možné, že já, která vstávám každý den v půl páté, běžím do práce, kde mě nikdo nešetří, všechno si platím, nikdy jsem nečerpala žádnou podporu, žiju skromně, nekupuju zbytečnosti, jak je možné, že mám míň než někdo, kdo nikdy nechodil do práce?
Byla vždy v domácnosti
Sousedka byla vždycky v domácnosti. Ne že by nemohla pracovat, to ne. Jen prostě nemusela. Vzala si dobře situovaného muže, postarala se o děti, měla čas na zahrádku, chodila pravidelně ke kadeřnici, na cvičení a nikdy si nestěžovala. To musím uznat. Ale taky nikdy nepoznala, co to znamená vracet se z práce s bolavýma nohama, s páteří, která vás v noci nenechá spát, s hlavou přeplněnou výčitkami, jestli všechno zvládnete zaplatit, a ještě být milá máma nebo partnerka.
Začala jsem přemýšlet, kolik je takových lidí. Kolik žen a mužů dnes bere důchody, které jim stačí na slušný život, i když se na ně sami nikdy výrazně nepodíleli. A kolik z nás, co pracují celý život, žije na hranici. Kolik z nás nemá na doktora, na opravu zubu, na nové brýle, a přitom se neflákáme. Jen jsme neměli to štěstí. Neměli jsme možnost „zůstat doma“. Museli jsme makat. A teď nás za to stát odmění výplatou, která nevystačí ani na základní potřeby.
Nejsem zlá
Po návratu domů jsem sedla na gauč a dlouho jen koukala do prázdna. V duchu jsem si opakovala, že přece nejsem zlá, že jí to nepřeju. Ale pravda je, že mi to vadilo. Ne jí osobně. Ale tomu systému. Vadilo mi, že můj život plný dřiny nemá vyšší hodnotu než její život v pohodlné domácnosti. Vadilo mi, že moje dny jsou naplněné stresem, zatímco ona řeší, jaký dort si dá v kavárně. Vadilo mi, že si připadám jako někdo, kdo pořád jen dává – státu, práci, rodině – a zpátky nedostává skoro nic. Nejvíc mě ale štvalo, že se tím vůbec zabývám. Že se nechávám vyvést z míry.
Že mě to vůbec dojímá. Ale jak se říká, hladový víc cítí vůni koláče než ten, kdo ho právě dojedl.A tak jsem si sedla, spočítala všechny výdaje, znovu přemýšlela, kde ještě ubrat, a snažila se v sobě najít klid. Ten, co přichází, když se člověk smíří s tím, že věci nejsou spravedlivé. Jenže on nepřichází. Protože v sobě pořád cítím, že takhle by to být nemělo. Že ten, kdo celý život maká, by neměl mít méně než ten, kdo měl prostě víc štěstí. A že kdyby se dnes rozdělovalo podle skutečné zásluhy, vypadalo by to všechno úplně jinak.
Nezlobím se na ni
Ale už s ní nemůžu vést stejné rozhovory. Už nejsem schopná naslouchat jejím starostem o to, jakou barvu záclon si koupí, nebo jaké bonusy dostala k lázeňskému balíčku. Ne proto, že bych jí to nepřála. Ale proto, že já jsem ráda, když mi po zaplacení všeho zbyde na jednu teplou večeři navíc. A rozdíl mezi námi není v píli. Je v tom, že ona mohla, a já musela. A já pořád chodím do práce. S hlavou vzhůru, ale v duši s pocitem, že svět se někde zvrtnul a začal odměňovat opačně, než by měl. A že v tom nejsem sama. Že nás je víc, co to cítíme stejně. Jen o tom moc nemluvíme. Protože jsme zvyklí držet se. Zatnout zuby. A jít dál.
