Článek
Nikdy si na nic nestěžovala, nikoho neobtěžovala, nenarušovala běh domu. Jen se usmívala a s klidem, který jsme jí všichni trochu záviděli, zamykala dveře svého bytu.
Celý život jsem pracovala
Až jednou se to změnilo. Nejdřív jsem si všimla, že se neobjevuje na chodbě tak často jako dřív. Z balkonu zmizely květiny, které jinak poctivě zalévala i v prosinci. Když jsem jí potkala po delší době, držela se zábradlí a byla nezvykle bledá. Nabídla jsem jí pomoc, ale s lehkým úsměvem odmítla. „Ještě zvládám,“ mávla rukou.
Pak přišla chvíle, kdy už jsem nemohla jen přihlížet. Někdo mi pošeptal, že paní sotva vychází s penězi. Že prý bere jen základní důchod a nájmy se zvedly. Že už ani netopí, protože šetří. Začala jsem si všímat detailů. V koši odnášela jen pár obalů, jednou měla na sobě v mrazu lehkou bundu. V lednici prý mívá jen rohlíky a vodu.
Hrdost jí ale nedovolí si říct o pomoc
Když jsem jí jednou přinesla polévku s výmluvou, že jsme uvařili moc, viděla jsem v jejích očích vděk, který neřekla nahlas. Až po několika týdnech přiznala, že si požádala o místo v domově důchodců. Ne proto, že by se chtěla stěhovat – ale proto, že už nemá jinou možnost. „Nemůžu si dovolit žít tady. A už ani jíst,“ řekla tiše, jako by se styděla za něco, co sama nezavinila.
Celý život pracovala ve školní jídelně. Vařila pro děti, dokud jí síly stačily. Nebyla na dávkách, nebyla v exekuci. Jen žila obyčejný život. A teď se v devadesáti letech dostala do situace, kdy si nemůže dovolit základní potřeby. Nezavinila to. Jen společnost, která neumí dožít své vlastní staré.
Čeká na místo v domově. Ale není jisté, kdy se dočká
Přijali její žádost, ale míst je málo a zájemců hodně. Zatím zůstává sama, v malém bytě, kde zhasíná dřív, než padne tma. Prý aby ušetřila. Když ji někdy vidím, jak pomalu kráčí z obchodu s jedním rohlíkem v ruce, cítím vztek. Ne na ni. Na systém, který nechává slušné lidi padat. A taky stud. Protože si na ten rohlík musela ušetřit.
