Článek
Máma neměla pořádnou dovolenou snad od revoluce, nepočítám-li týdenní pobyty na chatě nebo výlety do lázní. A protože jsem se zrovna trochu nadechla finančně, řekla jsem si, že to vezmu na sebe. Žádný luxus, ale slušný hotel s polopenzí, kousek od pláže, žádné přestupy ani složitosti. Prostě klid, slunce, lehátko, knížka. A hlavně – čas spolu. Jenže ono to s mámou není nikdy jen o klidu. A já jsem na to po těch letech společného nebytí úplně zapomněla.
Začalo to už na letišti. Máma přišla o hodinu dřív, jako vždycky. Seděla u brány a celá nervózní mi volala každých deset minut, kde jsem. Když jsem dorazila, měla už v ruce bagetu, kávu, deštník a kabát, i když bylo osmnáct stupňů. „Nikdy nevíš, jaká tam bude zima,“ řekla mi s pohledem člověka, který se připravuje na výpravu do polární stanice. Když jsem jí řekla, že tam má být třicet, jen si posunula kabelku na druhé rameno a začala popotahovat nos. To je její signál, že se cítí ohrožená a potřebuje si udělat prostor. A já už věděla, že to nebude jen o slunci a víně.
V letadle jsme seděly vedle sebe, máma u okna. Přesně, jak chtěla. Ale už po deseti minutách letu začala mačkat tlačítko pro stevarda, protože chtěla vědět, kdy budou roznášet čaj. A že prý jestli nemají nějakou jinou deku, tahle je moc umělá. Viděla jsem na letuškách ten jejich profesionální úsměv, ten, který skrývá vnitřní zoufalství. A taky jsem vnímala, jak si nás začínají ostatní cestující prohlížet. Nejvíc mě ale dorazilo, když se máma v polovině letu zvedla a začala hledat lepší místo, protože „tady je moc hlučno“. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není autobus a nemůže si prostě sednout jinam, ale to už byla v půli uličky a někomu tam vysvětlovala, že má nemocné nohy a že potřebuje víc prostoru. Když se vrátila, urazila se. Mlčela zbytek letu a demonstrativně si zakrývala oči šátkem. Tvářila se jako trpitelka.
Hotel byl pěkný. Malý rodinný resort, nic velkého, ale čistý, útulný, s milým personálem. První den jsme šly na pláž, slunce svítilo, voda byla teplá, všechno se zdálo v pohodě. Jenže už po deseti minutách máma začala kritizovat písek – že je moc hrubý. Pak ležáky – že jsou moc nízko. A pak lidi – že jsou moc hluční, moc tlustí, moc tetovaní. Měla na všechny komentář, samozřejmě nahlas. A já seděla vedle ní, jako přikovaná, a modlila se, aby nikdo z těch lidí nerozuměl česky.
Večeře byla vrchol dne. Bufet, plný výběr, všechno krásně naservírované. Máma šla první, já za ní. A hned u prvního stolu na celé kolo: „To je všechno? Kde je normální jídlo? Mají tady vůbec brambory?“ A když zjistila, že omáčka je pálivá, vrátila celý talíř a chtěla mluvit s kuchařem. Dvakrát. Třetí den se začala hádat s číšníkem, že káva není káva, ale „nějaký břečka“. A pak už to šlo rychle. Každý den nová stížnost. Na matraci, na ručníky, na cizince, na teplotu vody v bazénu. Na všechno. Já mezitím dělala, že tam nejsem. Omlouvala jsem se pohledy. Usmívala se do zdi. A hlavně jsem přestala chodit s ní. Radši jsem vstávala dřív a šla na pláž sama. Odpoledne jsem si koupila kafe do kelímku a seděla pod palmou, jen abych měla klid. Ale večer jsme byly zase spolu. Protože jsme měly společný pokoj. A ten měl stěny tak tenké, že i zívnutí bylo slyšet na pět metrů. O soukromí si člověk mohl nechat zdát. A tak jsem poslouchala její stížnosti, monology, obviňování, že jsem jí tam nechala samotnou, že jí nevěnuju čas, že jsem nevděčná.
A pak přišel ten večer. Kulminace všeho. V hotelovém baru hrála živá hudba, lidé tančili, popíjeli, smáli se. A moje máma, která si dala o jednu skleničku vína víc, se rozhodla, že ukáže, jak se tančí po Česku. Vstala, začala mávat rukama, pobízela ostatní hosty, vyzývala k tanci, padala do rytmu, který neexistoval. A pak se pustila do řeči s Němcem, který jí nerozuměl ani slovo, ale ona mu přesto vysvětlovala, že jeho krajané kdysi chtěli obsadit naši republiku a že tohle ona nikdy nezapomene. Stála jsem opodál a nebyla jsem schopná ani dýchat. Všichni na nás koukali. Barman se nervózně usmíval, ostatní se tvářili rozpačitě. A já věděla, že tohle už nezachráním. Vzala jsem ji za ruku a odvedla na pokoj. Cestou se ještě smála a zpívala. A já měla pocit, že se propadnu hanbou.
Druhý den jsme odjížděly. Byla tichá. V letadle si četla časopis, neřekla skoro ani slovo. A já to brala jako dar. Nechtěla jsem se hádat. Nechtěla jsem už nic vysvětlovat. Jen jsem se chtěla vrátit domů. A zapomenout. Ale nejde to. Dnes už vím, že máma se nezmění. Že je taková. Vždycky byla. Ale člověk na to časem zapomene. Ideálně si to vytěsní, přeskládá si vzpomínky, udělá si z nich lepší verze. Ale realita pak udeří. Nečekaně. S víkem od hotelového bufetu v ruce.
Nechci říkat, že toho lituju. Byla to zkušenost. Vím, že jsem jí chtěla udělat radost, a nějakou chvíli ji možná i měla. Ale zároveň vím, že další dovolená už bude buď jiná, nebo žádná. Potřebuju svůj klid. A taky sebeúctu. A někdy je důležité si říct, že to není sobectví. Ale ochrana. Před ostudou. Před únavou. Před tím, co člověk nemůže změnit, jen přijmout. A podle toho se zařídit.
