Článek
Když jsme spolu byli na začátku, posílal mi SMSky s hloupými básničkami a jednou mi přinesl kytku z pampelišek, co natrhal cestou z práce. A já byla tehdy štěstím bez sebe. Jenže pak přišly děti, hypotéka, každodenní shon a ta drobná překvapení nějak vyšuměla. A tak jsem si v duchu často říkala, jak by bylo krásné, kdyby… A ono se to stalo. Jenže… ne tak, jak bych si představovala. Protože existuje překvapení, která vám vyrazí dech. Ale ne dojmem – spíš otřesem.
Byl to obyčejný čtvrtek. Měla jsem za sebou únavný den v práci, šéf měl blbou náladu a doma mě čekal klasický kolotoč: děti, domácnost, večeře, úkoly, praní. Už v tramvaji jsem přemýšlela, co rychlého hodím na pánev a kolik času mi zbyde na sebe. Upřímně? Těšila jsem se hlavně na teplou sprchu a ticho. Jenže jakmile jsem otevřela dveře, něco bylo jinak.
Byt voněl. Ne tou klasickou směsí aviváže, dětské kosmetiky a trochy chaosu, ale… něčím jiným. Něčím, co mělo být asi jídlo. Ale nedokázala jsem to hned identifikovat. A pak se objevil manžel. S úsměvem, jaký měl naposledy snad na svatbě. V kuchyňské zástěře, lehce pobryndané něčím bílým a mazlavým. „Překvapení!“ zvolal vítězoslavně. „Ehm… co se děje?“ zamrkala jsem. „Nevař dneska. Uvařil jsem já. A připravil romantickou večeři!“
Zůstala jsem stát s taškou v ruce, lehce paralyzovaná. Romantická večeře? On? Nechci být nespravedlivá, ale můj muž nikdy nevařil. Ne, že by nechtěl, ale on to prostě neuměl. Jeho maximum byla čínská instantní polévka, a i u té se jednou spletl a dal ji vařit i s obalem. A teď stál přede mnou jako kuchař-začátečník, hrdý na něco, co mělo být nejspíš kulinářský zážitek.
„Udělal jsem… sushi!“ oznámil a rozzářil se ještě víc. Sushi. Moje oblíbené. Moje milované sushi, které si dávám jednou za čas jako malou odměnu. Jemná rýže, čerstvá ryba, trocha wasabi… Už jsem se skoro začala těšit. A pak jsem to uviděla. Sushi made in Čechy.
Na stole stála miska s rýží. Vypadala trochu jako rozvařený bramborový škrob. Vedle ní byly plátky… gothaje. Ano. Gothaje. Ten levný, růžový salám, který se krájí na dvacet plátků za patnáct korun. K tomu tři kolečka okurky, která očividně utrpěla náraz s nožem a byla nakrájená každé jinak tlusté.
„No tak se posaď, přinesu ti porci,“ zazubil se manžel a s láskou mi začal na talíř klást… rolku. Přesněji řečeno: vzal plastovou fólii, do ní dal uvařenou rýži z varného sáčku (kde, mimochodem, zůstal ještě kousek plastu, protože se mu to při vyklápění urvalo), na to položil gothaj, okurku a celé to nějak… sroloval. Připínáčkem.
„Tady to máš,“ řekl pyšně. „A ještě mám k tomu sójovku – tu, co jsi kdysi koupila na kuře.“ Vzala jsem do ruky hůlky. Ty plastové z obchoďáku, které byly jednou k nudlím a on je schoval, protože ‚to se bude hodit‘. Podívala jsem se na talíř. Na to podivné něco, co se na mě usmívalo jako sushi z noční můry.
A v tu chvíli jsem to nedala. Zvedla jsem se, došla ke skříni, vytáhla rohlík, namačkala na něj máslo a nakrájela rajče. Posadila jsem se zpět ke stolu. Manžel se na mě díval překvapeně. „Co je? Tobě to nechutná?“ Podívala jsem se na něj a nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. „Víš co… jsi zlatý. Vážně. Ale gothaj v rýži… to prostě nejde.“
Zarazil se. A pak jsme se oba rozchechtali. Ten večer jsme nakonec neseděli u luxusního jídla. Ale seděli jsme u obyčejného rohlíku a vzpomínali, jak kdysi spálil párek ve vodě. Jak jsem jednou místo cukru dala do koláče sůl. Jak nám první palačinky vždycky končí na podlaze.
A najednou mi došlo, že ten rohlík chutná líp než všechno, co jsem si kdy objednala. Protože v sobě měl něco, co žádné sushi na světě nemá: snahu. Lásku. A ochotu překročit vlastní komfort.
Můj manžel možná neumí vařit. Možná si plete sushi s obloženou houskou. Možná je přesvědčený, že varný sáček je univerzální pomocník. Ale ten večer mi připravil něco mnohem víc než jídlo. Připravil mi pocit, že na mně záleží. A že někdy je nejlepší večeří prostě jen rohlík, u kterého se můžete spolu smát.
