Článek
Syn, kterého jsem vychovala, a kterému jsem dala všechno, mě podvedl způsobem, který bych nečekala ani od největšího nepřítele. Pod záminkou dovolené mě odvezl do domova důchodců a tam mě nechal navždy.
Jednoho dne přišel na návštěvu s tím, že bych si měla odpočinout. Prý zná skvělé místo, wellness hotel pro seniory, kde si užiji týden jako královna. Masáže, bazén, procedury – všechno zařízené. Byla jsem dojatá, jak je pozorný. Netušila jsem, že je to všechno jen dobře připravené divadlo.
Sbalila jsem si věci na týden, a těšila se na odpočinek. Syn byl celou cestu tak milý, povídal si se mnou, vzpomínali jsme. Když jsme přijeli na místo, něco mi sice nesedělo, ale uklidňoval mě, že takhle wellness centra prostě vypadají. Pomohl mi vybalit věci, dal mi pusu na čelo a řekl, že se za týden vrátí.
Nevrátil se. Ani za týden, ani za měsíc. Postupně mi došlo, že to nebyl žádný wellness pobyt, ale domov důchodců. Že všechny ty papíry, co jsem podepisovala, nebyla rezervace hotelu, ale nástupní dokumenty. Že můj vlastní syn mě podvedl a odstěhoval z mého bytu pod falešnou záminkou.
Ten byt, ve kterém jsem žila čtyřicet let, kde jsem ho vychovala, kde jsou všechny moje vzpomínky – ten už nikdy neuvidím. Syn ho okamžitě prodal. Prý potřeboval peníze na podnikání. Všechny moje věci, fotky, památky – všechno pryč. Zůstalo mi jen pár kousků oblečení v tašce, se kterou jsem přijela na „dovolenou“.
Když jsem mu volala a ptala se proč, měl připravenou odpověď. Prý je to pro moje dobro. Že už nejsem schopná se o sebe postarat. Že tady budu mít péči a společnost. Ale to není pravda. Zvládala jsem všechno sama, měla jsem své sousedy, své přátele, svůj život.
Nejhorší jsou ty návštěvy. Přijde jednou za měsíc, přinese bonboniéru a tváří se, že je všechno v pořádku. Že mi vlastně prokázal službu. Že bych mu měla být vděčná. Vděčná? Za to, že mě podvedl? Za to, že mě připravil o domov? Za to, že zneužil moji důvěru?
Ostatní babičky tady říkají, že nejsem sama. Že je to běžná praxe. Děti se zbaví rodičů pod nějakou záminkou, prodají jejich majetek a pak je navštěvují s čistým svědomím, protože „udělali, co bylo nejlepší“. Ale co je nejlepší na tom, když vás vlastní dítě podvede?
Nejvíc mě mrzí ta zrada důvěry. Vychovala jsem ho k upřímnosti a poctivosti, učila ho, že lež má krátké nohy. A on? On dokázal několik měsíců plánovat, jak mě podvede. Jak mě připraví o domov. Jak zpeněží můj majetek. To není syn, to je vypočítavý zlý člověk.
Teď sedím v pokoji, který není můj, dívám se z okna na park, který není můj, a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Možná jsem ho rozmazlila. Možná jsem mu dala příliš mnoho a nenaučila ho vážit si důvěry. Nebo možná je to prostě doba. Doba, kdy se děti bez výčitek zbaví svých rodičů, když už je nepotřebují.
Nikdo už neřeší, jestli ten senior opravdu chce do domova důchodců, nebo je to jen způsob, jak se ho děti chtějí zbavit a získat jeho majetek. Protože papíry jsou podepsané, byt je prodaný a já? Já jsem jen další babička v domově důchodců, která to„dostala, za dobrotu na žebrotu“.
Zdroje: Autorský text
