Článek
Mé těhotenství bylo opravdový zázrak. Po pěti letech manželství, během kterých jsme s Radkem neúspěšně zkoušeli otěhotnět, jsem už téměř na všechny snahy rezignovala a s doktorem jsme začali vážně diskutovat o možnosti umělého oplodnění. Představa, že bych nemohla mít vlastní děti, byla šílená a srdcervoucí. A pak, jako by osud chtěl napsat svou vlastní pohádku, jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo mi pětatřicet a náš život najednou začal psát nový životní příběh. Návaly štěstí a radosti, které jsem cítila, byly nepopsatelné. Radek byl stejně nadšený jako já a oba jsme se těšili na novou kapitolu v našem životě. Celé měsíce jsme se chystali na naše první miminko, četli články o rodičovství, zařizovali dětský pokoj a těšili se, až tu miminko bude s námi a my budeme vozit kočárek.
Syna jsem nechtěla a odmítala jsem se starat
Avšak s příchodem malého Adama se něco změnilo. Neumím popsat, co to bylo, ale jako kdybych to nebyla vůbec já. Místo očekávané euforie jsem cítila úzkost a vyčerpání, které přesahovaly běžnou únavu novopečené matky. Dny a týdny po porodu se mé pocity stále dokola zhoršovaly. Zatímco jsem měla být nadšená a šťastná, cítila jsem se izolovaná a přeplněná podivnými a temnými myšlenkami. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, neměla jsem o syna vůbec žádný zájem. Nic se mi nedařilo. Adam plakal a mě to bylo jedno. Nejtěžší bylo si přiznat, že dítě, na které jsme s Radkem tak dlouho čekali, jsem vlastně nechtěla. Tyto pocity viny a selhání byly směsicí toho, jak jsem se vlastně cítila. Byl to takový chaos, který se několik týdnů odehrával v mé hlavě.
Dnes toho velmi lituji
Bojovala jsem s myšlenkami, že jsem špatná matka a strachem, že nikdy nebudu schopna Adama milovat tak, jak si zaslouží. Prostě jsem se cítila divně, jakoby Adam nebyl ani můj syn. Naštěstí manžel pozoroval změny v mém chování a trval na tom, abych vyhledala odbornou pomoc. Navštívila jsem psychoterapeuta, který mi diagnostikoval poporodní depresi. S léčbou, která zahrnovala především terapii a podporu specializovaných skupin pro matky s dětmi, jsem postupně začala cítit zlepšení. Učila jsem se, jak rozpoznat a řídit své pocity. Pak jsem se znovu naučila žít se svým synem. Na této životní cestě jsem pochopila, že poporodní deprese je vážný stav, který může zasáhnout kohokoli. Není na tom nic, za co by se člověk měl stydět. Když dnes vidím svého syna vyrůstat, když vidím, jak se směje, je mi to hrozně líto. Dnes toho velmi lituji, ale zároveň si uvědomuji, že jsem s tím nemohla nic udělat. To ale nemění nic na tom, že chci ještě jedno miminko a věřím, že budu správná a milující maminka.
Zdroj: životní příběh Jany
