Článek
Můj tchán byl přesně ten typ člověka, co vás nikdy nepochválí. Nikdy se neusměje jen tak. Nikdy vám neřekne, že vám něco sluší, že děláte něco dobře. Naopak. Vždycky hledal chybu. A když ji nenašel, stejně si něco našel. A já byla jeho nejoblíbenější terč. Od začátku bylo jasné, že pro něj nikdy nebudu ta pravá. Nevařím dost dobře, nestarám se o domácnost tak, jak by si představoval, nejsem dost poslušná, příliš si stojím za svým. A nejhorší na tom bylo, že jeho syn – můj manžel – nikdy neřekl ani slovo na moji obranu. Jen mlčel. Přihlížel. Možná se bál. Možná mu to bylo jedno. Ale mně se to jednoho dne nelíbilo.
První náznaky, že nejsem dost dobrá
Vzpomínám si na první návštěvu u tchánových. Byl to nedělní oběd. Seděli jsme u stolu, já nervózní, ale snažila jsem se být milá. Tchyně se usmívala, snažila se udržet pohodu, ale tchán se na mě podíval přes talíř s polévkou a řekl: „Moc mluvíš.“ Zasmála jsem se. Myslela jsem, že to je vtip. Nebyl. Další setkání byla stejná. Vždycky něco. „Ty fakt neumíš dělat knedlíky?“ „Neříkej mi, že si sama opravuješ auto. To není ženský.“ „Můj syn byl vychovaný jinak, zasloužil by si někoho… no, víš co.“
A já jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nechtěla jsem konflikty. Milovala jsem svého manžela a říkala jsem si, že přece kvůli tchánovi nezničím vztah. Jenže když vás někdo roky ponižuje, jednoho dne už prostě nemáte sílu se pořád usmívat a předstírat, že je všechno v pořádku.
Moment, kdy mi došlo, že jsem ve vztahu sama
Jednou jsme jeli k nim na víkend. Bylo to nutné, rodinné setkání, na které mě manžel téměř donutil jet. Nechtělo se mi, ale kvůli němu jsem to překousla. Večer jsme seděli na terase. Popíjelo se víno, konverzace plynula, dokud se téma nezvrtlo na manželství. Tchán si přihnul piva a pak se otočil přímo ke mně. „Víš, že si mého syna vůbec nezasloužíš?“ V tu chvíli bylo ticho. Všichni ztuhli. Čekala jsem, že manžel řekne něco na moji obranu. Že se alespoň trochu ozve. Jenže on nic. Mlčel. Seděl. A v jeho očích bylo jen tiché „prosím, nereaguj, nedělej scénu.“ A tehdy se to ve mně zlomilo. Proč bych měla bojovat za někoho, kdo nebojuje za mě?
Dlouho jsem se snažila dokázat, že jsem dobrá partnerka. Že nejsem špatná manželka, že se snažím, že si jeho syna „zasloužím“. Ale v ten moment mi to všechno došlo. Proč bych měla bojovat o uznání někoho, kdo mě nikdy nechtěl přijmout? A hlavně – proč bych měla bojovat o muže, který se nepostaví ani za vlastní ženu Podívala jsem se tchánovi zpříma do očí. A pak jsem se podívala na svého manžela.„Máš pravdu,“ řekla jsem klidně. „Nezasloužím si ho. A víš co? Už ho ani nechci.“ Vstala jsem, položila skleničku na stůl a odešla.
Když si dovolíte odejít
Celou noc jsem nespala. Hlavou mi běželo jediné – co tady vlastně ještě dělám? Ve vztahu, kde jsem sama. Ve vztahu, kde mě nikdo nebrání. Proč jsem se tolik let snažila zavděčit někomu, komu jsem nikdy nestačila? Ráno jsem sbalila kufr. Manžel se mě snažil zastavit. „To přece nemyslíš vážně, byl opilý, neber to tak osobně.“ Ale já už nemohla. Nebyla to jen jedna věta. Byl to celý život, kdy mě shazoval, a já čekala, že mě někdo ochrání. A ten někdo nikdy nepřišel.
Odjela jsem. A o pár měsíců později jsem se rozvedla. Bylo to těžké? Samozřejmě. Ale bylo to zároveň to nejlepší, co jsem kdy udělala. Protože někdy nejde o tchána. Nejde ani o ty urážky. Jde o to, že když se vás nikdo nezastane, možná je to znamení, že už tam dávno nepatříte. Dneska už vím, že láska není o tom, co si myslí vaše okolí. Není o tom, kolik knedlíků umíte. Není o tom, jestli odpovídáte něčím představám. Láska je o tom, že když vás někdo napadne, ten druhý se za vás postaví. A pokud se nepostaví, pak je čas odejít.
