Článek
„Petr potřebuje někoho, kdo se o něj postará, kdo bude jeho oporou,“ říkávala pokaždé, když jsem si dovolila mít jiný názor než on. Jako by byl malé dítě a ne dospělý muž. Nikdy mě nepřijala. Nikdy mi nevěřila. A pak přišel den, kdy zjistila, že jsem měla pravdu. Den, kdy zjistila, že její dokonalý syn není takový, jakého ho chtěla vidět. A způsob, jakým se mi omluvila? Ten bych nikdy nečekala.
Vždycky to byl „její chlapeček“
Petr byl tchynin poklad. Nejlepší syn na světě, vždycky zdvořilý, úspěšný, schopný. A já? Ta, co mu nikdy nebyla dost dobrá. Když jsme spolu začali chodit, bylo to ještě v pohodě. Byla jsem pro ni „ta nová“, kterou zatím jen pozoruje. Ale jakmile jsme se vzali, její postoj se změnil.
„Petr je zvyklý, že má doma teplo a pořádek.“
„Petr má rád jinou omáčku na špagety.“
„Petr si zaslouží ženu, která mu bude skutečně rozumět.“
Jinými slovy – já to rozhodně nebyla.
První podezření
Dlouho jsem si říkala, že můj manžel je prostě pracovitý. Že tráví hodně času v kanceláři, protože chce, abychom se měli dobře. Ale pak se začal měnit. Najednou si častěji hlídal telefon. Odcházel telefonovat do jiné místnosti. Vracel se domů později, vymlouval se na práci. A když jsem se ptala, jen se smál. „Lásko, jsi paranoidní.“ „Mám prostě hodně práce, víš, jak to je.“ Ale já cítila, že něco není v pořádku.
Tchyně stála při něm, i když jsem měla důkazy
Jednou večer jsem uviděla zprávu na jeho telefonu. „Bylo to úžasné. Kdy se zase uvidíme?“ Srdce se mi rozbušilo. Nebyla jsem paranoidní. Byla to realita. Ukázala jsem to Petrovi a čekala, že se bude snažit něco vymyslet. Místo toho jen pokýval hlavou a řekl: „Promiň.“ A to bylo všechno. Druhý den jsem šla k tchyni. Pořád jsem doufala, že se mě zastane. Že aspoň jednou uvidí věci tak, jak jsou. Ale když jsem jí všechno řekla, jen si povzdychla a zavrtěla hlavou. „To přece nemůže být pravda. Petr není takový. Určitě sis to špatně vyložila.“ To bylo naposledy, co jsem s ní mluvila. Už jsem neměla sílu bojovat za pravdu.
Pak to zjistila sama
O několik měsíců později jsem už byla sama. Nechala jsem Petra, sbalila se a začala nový život. Bez lží, bez výmluv, bez pocitu, že musím pořád někomu dokazovat svou hodnotu. A pak mi jednoho dne přišla zvláštní zpráva. Od tchyně. „Můžeme se sejít? Potřebuji s tebou mluvit.“ Překvapilo mě to. Co by mi asi tak mohla chtít říct? Ale zvědavost byla silnější. A tak jsme se sešly.
„Měla jsi pravdu. A já se mýlila.“
Byla jiná. Už ne povýšená. Sedla si naproti mně, vzala mě za ruku a řekla něco, co bych od ní nikdy nečekala. „Omlouvám se.“ „Viděla jsem ho,“ pokračovala. „Byl s ní. Na vlastní oči jsem viděla to, co jsem si nechtěla připustit. Můj syn není ten, za koho jsem ho měla.“ Chvíli mlčela. Očividně ji to bolelo. „Chtěla jsem si o něm myslet to nejlepší. Ale on lhal. Nejen tobě, ale i mně. A já ti nevěřila. Měla jsem tě bránit. Ale místo toho jsem ho omlouvala.“
A pak vytáhla obálku
Myslela jsem, že jen chtěla omluvu. Že si prostě potřebovala ulevit. Ale pak sáhla do kabelky a podala mi obálku. „To je pro tebe,“ řekla. „Chci to alespoň částečně napravit.“ Nechápala jsem. Ale když jsem obálku otevřela, byla jsem v šoku. Uvnitř byl šek. Na hodně vysokou částku. „Co to je?“ vykoktala jsem. „Peníze, které měl Petr odkládat na vaše společné bydlení. Jenže… no, hádej, na co je použil.“ Ztuhla jsem. Věděla jsem, že můj bývalý měl rád luxusní věci. Ale že utrácel peníze, které jsme měli mít na společnou budoucnost? To jsem netušila. Tchyně si povzdychla. „Nechci, aby sis myslela, že si tě chci koupit. Ale aspoň takhle to můžu trochu napravit. Vzala jsem mu to, co ti dlužil.“
Nečekala jsem to. Ale přijala jsem
Nikdy bych si nemyslela, že tenhle den přijde. Že mi žena, která mi nikdy nevěřila, nakonec přizná pravdu a nabídne mi něco jako smíření. Přijala jsem. Ne kvůli těm penězům. Ale protože jsem viděla, že to myslí vážně. A tehdy mi došlo, že někdy lidé potřebují vlastní facku od života, aby prozřeli. Tchyně tu svou dostala. A já taky. Dnes už se s ní nevídám, ale vím jedno. Nikdy bych nechtěla být v její kůži. Protože přijít o iluze o vlastním synovi, to musí být ta největší rána ze všech.
