Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o své tchyni. Vždycky jsem se snažila být nad věcí a její „dobře míněné rady“ ignorovat. Ale když začala rozhodovat o budoucnosti mé patnáctileté dcery a můj manžel jí ještě přitakává, došla mi trpělivost.
Anička je nadaná dívka. Od malička miluje umění, maluje, hraje na klavír a zpívá v pěveckém sboru. Její sen je jít na uměleckou školu. Má talent, má vášeň a hlavně – ví, co chce. Jenže to se nelíbí mé tchyni, která má jiné plány.
„Na gymnázium musí jít! Je chytrá, byla by škoda zahodit takový talent,“ opakuje při každé návštěvě. Podle ní je umělecká škola jen pro ty, kteří na nic jiného nemají. A můj manžel? Ten jen přikyvuje a říká „babička to s tebou myslí dobře“.
Minulý týden to vyvrcholilo při rodinném obědě. Tchyně vytáhla seznam gymnázií a začala Aničce vysvětlovat, kam půjde na přijímačky. Ne že by se jí zeptala, co chce ona. Ne že by respektovala její sny a plány. Prostě rozhodla. A můj „milovaný“ manžel seděl jako pecka a přikyvoval.
Viděla jsem, jak se Aničce třesou ruce. Jak polyká slzy. Jak se snaží něco říct, ale nikdo ji neposlouchá. V tu chvíli jsem pochopila, že musím zasáhnout. Že nemůžu dovolit, aby někdo – a je jedno jestli tchyně nebo kdokoli jiný – rozhodoval o životě mého dítěte.
„A dost!“ řekla jsem uprostřed tchyniného monologu o prestižních školách. „Anička půjde tam, kam sama bude chtít. A vy do toho nemáte co mluvit.“ Tchyně zbledla. Tohle nečekala. Můj manžel začal koktat něco o tom, že jeho maminka to myslí dobře.
Následovala klasická scéna. Tchyně se rozplakala, jak jsme nevděční. Jak ona chce jen to nejlepší. Jak jsme nechápaví. Manžel běžel za ní, aby ji utěšil. A já? Já jsem vzala Aničku a odešly jsme domů.
Ten večer jsme měli s manželem vážný rozhovor. Řekla jsem mu všechno – jak mě vadí jeho submisivní chování vůči matce, jak ignoruje přání vlastní dcery, jak nechává tchyni zasahovat do našeho rodinného života.
Jeho odpověď mě šokovala: „Ale mami vždycky věděla, co je pro nás nejlepší.“ V tu chvíli mi došlo, s čím bojuji. Nejen s dominantní tchyní, ale s celoživotním chováním mého manžela.
Anička se mezitím uzavřela do sebe. Přestala malovat, přestala cvičit na klavír. „Když stejně půjdu na gympl, tak proč bych to dělala?“ říká. A mně se trhá srdce, když vidím, jak její vášeň a nadšení hasnou pod tlakem „dobře míněných rad“.
Včera jsem udělala rozhodnutí. Bez ohledu na tchyni, bez ohledu na manžela. Vzala jsem Aničku a šly jsme se podívat na den otevřených dveří umělecké školy. Měli byste vidět, jak jí zářily oči! Jak dychtivě poslouchala o možnostech studia, jak se zajímala o každý detail.
A víte co? Je mi jedno, co řekne tchyně. Je mi jedno, jestli bude brečet nebo vyhrožovat. Je mi jedno, jestli manžel bude dál přikyvovat jako loutka. Tohle je Aniččin život a ona má právo rozhodnout o své budoucnosti.
Protože nutit dítě do něčeho, co nechce, jen proto, že to někdo považuje za „prestižnější“, je cesta do pekel. Kolik lidí známe, kteří vystudovali prestižní školy a jsou nešťastní? Kolik talentů bylo zmařeno, protože rodiče nebo prarodiče „věděli lépe“?
Tchyně může vyhrožovat, může manipulovat, může se tvářit uraženě. Ale já už nedovolím, aby ničila sny mého dítěte. A jestli můj manžel není schopen postavit se za vlastní dceru, musím to udělat já.
A tak zatímco se tchyně dál zajímá o přijímačky na gymnázium a manžel stále přikyvuje jako loutka, my s Aničkou jsme potají podaly přihlášku na uměleckou školu. Protože někdy je třeba říct dost.
Zdroj: Autorský text
