Článek
My s partnerkou jsme to nikdy nebrali nijak tragicky. Tchyně k nám občas zajde, dá si kafe, pohraje si s dětmi a za dvě hodinky zase odchází. Jasně, někdy se jí podaří prohodit nějakou poznámku, která zabolí, ale většinou to přejdeme. Jenže tentokrát nás čekalo něco, co jsme opravdu nečekali.
Byl to celkem obyčejný den. Děti si hrály na zahradě, partnerka pekla bábovku a já se těšil na fotbal v televizi. Zavolala tchyně, že se staví. Žádné drama, řekl jsem si, a uklidil hrníčky ze stolu, aby měla kde sedět. Přijela v dobré náladě, donesla dětem sušenky a partnerce kytici, takové to klasické gesto, které jí jde vždycky dobře. Povídali jsme si o všem možném, o škole, o sousedech, dokonce i o našich plánech na dovolenou. Vypadalo to, že tentokrát to bude jedna z těch příjemnějších návštěv.
Jenže když odešla, začaly se dít zvláštní věci. Nejdřív jsem si všiml, že na stole chybí můj zapalovač. Nepotřebuju ho nijak často, ale byl to dárek a měl pro mě určitou hodnotu. Podíval jsem se pod polštáře gauče, prohlédl jsem kuchyň, ale nikde nic. Řekl jsem si, že se možná někde zakutálel a neřešil to. Jenže pak partnerka začala uklízet hračky a zůstala stát u dětské skříňky jako opařená. V ruce držela malou voňavku, kterou jsme nikdy nekupovali. Byla otevřená, skoro poloprázdná, a na etiketě cizí jméno. V tu chvíli jsme si uvědomili, že se u nás objevují věci, které nám nepatří.
Prošli jsme obývák, kuchyň, dokonce i ložnici. A všude se našlo něco zvláštního. V šuplíku v obýváku ležela červená rtěnka, kterou moje partnerka nikdy neměla. Na komodě se objevil klíč od něčeho, co vůbec neznáme. A v koupelně, jak jsme zjistili později, přibyl ručník, který se k našemu setu vůbec nehodil a byl cítit jinou aviváží. Najednou jsme stáli uprostřed našeho vlastního bytu a připadali jsme si jako v cizím prostoru.
Nejdřív jsme se smáli. Říkali jsme si, že to musí být nějaký omyl, že tchyně přinesla omylem věci ze své kabelky nebo že se jí to pomíchalo s našimi. Jenže čím víc jsme o tom přemýšleli, tím divněji nám to celé připadalo. Proč by u nás nechávala cizí klíč? Proč by vkládala do skříňky poloprázdnou voňavku? A kde je, proboha, můj zapalovač?
Rozhodli jsme se jí zavolat. Partnerka jí položila otázku co nejopatrněji, aby nevypadala obviňujícím způsobem. Jenže tchyně reagovala zvláštně. Jako by vůbec nevěděla, o čem je řeč. Tvrdila, že nic nepřinesla, nic si nevzala a že my sami si vymýšlíme. Přitom její hlas byl nervózní, třásl se jí, a když jsme se zeptali na konkrétní věci, začala měnit téma.
Odložili jsme to, protože jsme nechtěli vyvolat konflikt. Jenže ten pocit, že nám někdo zasahuje do soukromí, byl nesnesitelný. Seděli jsme večer na gauči a snažili se rozklíčovat, jestli je to jenom nějaká hra, nebo jestli tchyně skutečně něco schválně zanechává a zároveň si něco odnáší. Jak jinak si vysvětlit zmizení několika drobností, které jsme dříve měli, a zároveň příchod věcí, které nám vůbec nepatří?
Začal jsem přemýšlet, jestli to není její zvláštní způsob, jak nám něco naznačit. Třeba že bydlíme v nepořádku, nebo že si nevážíme věcí. Jenže to by přece mohla říct přímo. Partnerka se přikláněla k tomu, že tchyně má prostě své vlastní zvyky a my je asi nikdy nepochopíme. Ale já měl čím dál silnější pocit, že to není náhoda.
Další dny jsme si všímali i jiných zvláštností. Třeba že z našeho košíku s ovocem zmizela jablka, a v kredenci se objevila čokoláda, kterou nikdo z nás nekoupil. Děti se smály a říkaly, že máme doma kouzelnou skříňku. Jenže nám do smíchu moc nebylo. Mít doma věci, které patří někomu jinému, a nechat mizet ty svoje, to není nic příjemného.
Nakonec jsme se rozhodli, že to prostě musíme tchyni říct znovu, tentokrát bez obalu. Sešli jsme se s ní a já jí na rovinu řekl, že jsme našli po jejím odchodu věci, které nejsou naše, a že některé naše věci naopak chybí. Podívala se na mě, jako bych byl blázen. Popřela úplně všechno. Jenže ten pohled, co přitom měla, mě přesvědčil, že dobře ví, o čem mluvím. A tehdy jsem si uvědomil, že některé věci prostě nepochopím, ať se snažím sebevíc.
Možná je to její způsob, jak nás držet ve střehu, možná jen zapomíná, co má v tašce, a možná je to něco úplně jiného. Ale jedno vím jistě. Od té doby, co u nás byla, už si každý večer projdeme byt a zkontrolujeme, co patří nám a co ne. A pořád si kladu otázku: je to normální?
