Článek
Paní Helena, bývalá učitelka s vojenskými sklony, nikdy nevynechala příležitost k poučování. „U nás děti neodmlouvaly,“ nebo „V našich dobách by se tohle nikdy nestalo,“ byly její oblíbené fráze, které pronášela s autoritou člověka, jenž si je jistý, že právě on vychoval dokonalé potomky.
Nedělní oběd
S tímhle přístupem jsme bojovali od narození naší dcery Adélky. Když jsem ji při pláči zvedla z postýlky, tchyně obrátila oči v sloup se slovy: „Takhle z ní vychováš rozmazlence. My jsme Petra nechávali vyplakat.“ Když jsem kojila podle potřeby, a ne podle přísného rozpisu, kroutila hlavou: „To dítě si o tobě pak bude myslet, že jsi automat na jídlo.“ Snažila jsem se to přecházet s úsměvem, odkývat jí to a dělat si věci po svém. Petr občas tiše zasáhl: „Mami, dnes se už ví, že děti potřebují blízkost…“ ale od toho si většinou vysloužil jen povzdech a poznámku, že „mladí dnes všechno vědí líp.“
Adélka rostla jako z vody – zvídavá, empatická a plná energie. Milovala knihy, vymýšlela příběhy a nebála se říkat svůj názor. V pěti letech už dokázala diskutovat jako malý filozof, což nás s Petrem bavilo, ale tchyni přivádělo k šílenství. Minulý měsíc jsme byli všichni pozvaní k tchyni na nedělní oběd. Petr musel narychlo odjet řešit pracovní krizi, takže jsme s Adélkou dorazily samy. Tchán byl jako vždy tichý a příjemný, nenápadně nám podstrkoval bonbony a usmíval se. Tchyně šustila v kuchyni, odkud volala rozkazy a kontrolovala, zda si Adélka umyla ruce a jestli si nesedla na „ten dobrý polštář“.
Je rozmazlená
Oběd probíhal poklidně, dokud Adélka neodložila vidličku a neoznámila, že už nemůže. Na talíři jí zbýval kousek řízku a trocha brambor. „Sněz to, taková velká holka,“ napomenula ji tchyně. „Víš, kolik je na světě hladových dětí?“ Adélka se zamyslela. „Babičko, ale jak pomůže hladovým dětem, když já se přejím?“ Tchyně se zatvářila, jako by právě spolkla citron. „Takové chytračení! Vidíš, Jano?“ obrátila se ke mně. „To má z toho, že jí všechno dovolíte. V našich dobách děti jedly, co bylo, a neodmlouvaly.“
Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale Adélka mě předběhla. „Ale babičko, sama jsi říkala, že máme říkat, co si myslíme. A já si myslím, že moje tělo ví nejlíp, kdy mám dost.“ Tchyně položila příbor a překřížila ruce na hrudi. „No tohle! Vidíš, jak je rozmazlená? U nás by tohle neprošlo.“ To už jsem se chtěla ozvat, protože označovat pětiletou holčičku za rozmazlenou jen proto, že má vlastní názor, mi přišlo nespravedlivé. Jenže tchánův výraz mě zarazil – vypadal, jako by se snažil potlačit smích.
Tchyně zrudla
Adélka se na babičku vážně podívala a řekla tu větu, která změnila dynamiku celého oběda: „Babičko, mně táta říkal, že když jsi byla malá, dědeček ti koupil poníka, protože jsi brečela, že ho chceš. Není to trochu rozmazlené?“ V jídelně zavládlo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Tchánovi zacukal koutek a sklopil hlavu k talíři. Tchyně seděla jako opařená, s otevřenou pusou a nevěřícným výrazem. Já jsem se kousala do tváře, abych nevybuchla smíchy. „Kdo… kdo ti tohle řekl?“ zeptala se po chvíli tchyně zlomeným hlasem. „Táta. Když jsi minule říkala, že jsem rozmazlená, protože mám hodně hraček. Říkal, že ty jsi měla dokonce živého poníka, jen protože jsi o něj moc prosila.“
Tchánovi už tekly po tváři slzy potlačovaného smíchu. „No jo, Sněhurka,“ hlesl mezi záchvaty chichotání. „Nejdražší poník široko daleko. A vydržel jí celé tři týdny, než si uvědomila, že se o něj musí starat.“ Tchyně zrudla. „To bylo něco úplně jiného! To byl… to byl…“ „Dárek z lásky?“ doplnil tchán s širokým úsměvem. „Stejně jako všechny ty hračky, co má Adélka?“ V tu chvíli jsem viděla, že tchyně prochází vnitřním bojem. Její tvář se měnila z červené na bledou a zpět. Nakonec vzdychla a podívala se na Adélku novým pohledem. „Víš, některé věci si babička možná nepamatuje úplně přesně,“ řekla smířlivějším tónem. „Asi máš pravdu, že každý máme občas nějaké to… rozmazlování.“
Jediná upřímná věta
Cestou domů mi Adélka vysvětlila, že táta jí vyprávěl o babičce a jejím poníkovi jako příběh na dobrou noc – vůbec ji nenapadlo, že to použije jako „zbraň“. Nemohla jsem se na ni zlobit. Koneckonců, jen použila informace, které dostala, způsobem, který dával smysl. A mimochodem, v diskusi zvítězila. Od toho oběda se něco změnilo. Tchyně sice stále má tendenci rozdávat rodičovské rady, ale když začne mluvit o rozmazlování, stačí, když se někdo z nás zmíní o „Sněhurce“, a téma se rychle mění.
Minulý týden dokonce přinesla Adélce knihu a řekla: „Tys říkala, že máš ráda příběhy o koních, že? Tak jsem ti něco přinesla.“ A když Adélka knížku nadšeně objala, tchyně se na mě podívala a s nečekaným pochopením dodala: „Není to rozmazlování, když to dáváš z lásky, že?“ A v té chvíli jsem pochopila, že i babičky se mohou učit od svých vnuček. Někdy stačí jediná upřímná věta, aby se dlouho budované hradby rozbořily. A jedna malá Sněhurka z minulosti, aby nám připomněla, že nikdo z nás není dokonalý – a to je v pořádku.
