Článek
S manželem jsme spolu už sedm let. Když jsme se poznali, byla jsem nadšená, že má tak blízký vztah se svou matkou. Říkala jsem si, že je to vlastně hezké – mít někoho, kdo ho tolik miluje a podporuje. Jenže moje nadšení netrvalo dlouho. Už během prvních měsíců našeho vztahu jsem si všimla, že jeho matka má na všechno svůj názor a ten názor je vždycky správný. A co hůř – já jsem byla vždycky ta, která to dělá špatně.
„Proč mu vaříš těstoviny? On přece miluje knedlíky!“ „Tohle tričko mu nesluší, vždycky nosil modrou.“ „Myslíš si, že zvládneš být dobrou ženou? Víš vůbec, co všechno to obnáší?“ Tyhle věty byly jen začátek. Zpočátku jsem si říkala, že je to jen její způsob komunikace. Že možná není zvyklá na nové lidi v rodině a potřebuje čas. Ale čas plynul a její chování se nezlepšovalo. Naopak.
Když jsme se vzali, myslela jsem si, že se situace uklidní. Že teď už budu oficiální součástí rodiny a ona mě začne respektovat. Jak naivní jsem byla! Místo toho jako by sňatek byl jen dalším důvodem k tomu, aby mi ukázala své „místo“. A to místo bylo podle ní někde hodně daleko od jejího syna.
Začalo to drobnostmi – poznámkami o tom, jak vedu domácnost nebo jak vychovávám děti. Ale postupem času přitvrzovala. Jednou mi dokonce řekla přímo do očí: „Myslím si, že nejsi pro mého syna dost dobrá.“ Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě týdny poté.
Pak přišla ta past. Dodnes nevím, jestli to byl promyšlený plán nebo jen shoda okolností, ale výsledek byl stejný – cítila jsem se ponížená a zrazená. Bylo to na rodinné oslavě narozenin mého manžela. Tchyně mě požádala, jestli bych mohla upéct dort. Samozřejmě jsem souhlasila – chtěla jsem udělat dobrý dojem a ukázat jí, že mi na její rodině záleží.
Celé dopoledne jsem strávila v kuchyni přípravou dortu. Byl dokonalý – čokoládový s malinami a krémem z mascarpone. Když jsme dorazili na oslavu a já dort položila na stůl, tchyně se usmála tím svým typickým úsměvem – takovým tím falešným úsměvem, který vás spíš zamrazí, než potěší.
„To je od tebe moc milé,“ řekla a hned dodala: „Ale víš co? Já jsem taky něco připravila.“ A pak přinesla obrovský dort – třípatrový s fondánem a ozdobami jako z cukrárny. V tu chvíli mi došlo, že to nebyla náhoda. Chtěla mě zastínit. A povedlo se jí to.
Celá rodina obdivovala její dort a ten můj zůstal stát stranou jako nějaký chudý příbuzný. Manžel si toho všiml a snažil se mě utěšit: „To neřeš, oba jsou krásné.“ Ale já cítila tu hořkost v krku. Nebylo to o tom dortu samotném – bylo to o tom gestu. O tom jasném signálu: „Já jsem tady ta nejlepší.“
Od té doby jsem začala být opatrnější. Snažila jsem se držet si odstup a nebrat si její poznámky osobně. Ale ona jako by vycítila mou snahu bránit se a přidala na intenzitě svých útoků. Jednou dokonce zašla tak daleko, že mi před manželem řekla: „Nevím, jak dlouho s tebou vydrží… Ale já bych na jeho místě už dávno odešla.“
Ta věta byla poslední kapkou. Po letech snahy o smír a porozumění jsem si uvědomila jednu věc – některým lidem prostě nikdy nebudete dost dobří. Ať uděláte cokoli.
Rozhodla jsem se s ní přestat bojovat. Přestala jsem se snažit získat její uznání nebo respekt. Místo toho jsem začala pracovat na tom nejdůležitějším – na našem vztahu s manželem. Otevřeně jsme si promluvili o tom, jak mě její chování ovlivňuje, a on slíbil, že mě podpoří.
Dnes už vím, že tchyně možná nikdy nezmění svůj postoj ke mně. Ale já už jí nedovolím ovlivňovat můj život nebo moje štěstí. Někdy je nejlepší odpovědí ticho – nenechat se vtáhnout do her druhých lidí.
Její past možná byla drsná a bolestivá, ale naučila mě jednu důležitou věc: Nikdo nemá právo vás ničit nebo vám brát radost ze života jen proto, že nesplňujete jejich očekávání.
