Článek
Pracuju jako účetní v menší firmě, žiju s manželem a dětmi v paneláku na kraji Prahy a můj život je… no, řekněme poklidný. Ale minulý měsíc se stalo něco, co mi připomnělo, že někdy si osud prostě rád zašpásuje i s těmi nejobyčejnějšími z nás. Bylo to v sobotu dopoledne v supermarketu, kam chodím každý týden. Znám tam každou uličku, vím přesně, kde co najdu, a nákup zvládám s téměř vojenskou precizností. Tentokrát jsem právě stála u regálu s jogurty a snažila se rozhodnout, jestli vzít ty levnější, nebo ty, které mají děti rády, ale stojí o dvacku víc.
„Ahoj, miláčku, to je překvapení! Ty už jsi zpátky?“ ozval se za mnou mužský hlas. Otočila jsem se a uviděla staršího pána, mohlo mu být kolem šedesáti. Usmíval se od ucha k uchu a v očích měl takovou tu zvláštní jiskru, se kterou se muži dívají jen na ženy, které milují. „Promiňte?“ odpověděla jsem zmateně. Jeho úsměv trochu povadl. „Ty nejsi Jitka?“ „Ne, to nejsem,“ zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak mi začínají rudnout tváře.
„Panebože, omlouvám se,“ řekl rozpačitě. „Jste tak podobná mé ženě, když byla mladší… ta podoba je neuvěřitelná.“ Usmála jsem se a chtěla jsem říct něco ve smyslu „to se stává“ a pokračovat v nákupu. Jenže on tam stál a díval se na mě s takovým zvláštním výrazem, jako by viděl ducha. „Víte, moje žena odjela na týden za sestrou,“ pokračoval. „A já vás tady uviděl z dálky a na moment… na moment jsem myslel, že se vrátila dřív, aby mě překvapila.“
V tu chvíli se vedle mě objevila moje kamarádka Petra, se kterou jsem se měla v supermarketu potkat. Když viděla, že s někým mluvím, jen tak tiše stála opodál, ale pak to nevydržela a přistoupila blíž.
„Ten pán si s tebou asi plete manželku,“ šeptla mi do ucha, ale ne tak tiše, jak si myslela. Pán to slyšel a zasmál se. „Ano, přesně tak. Omlouvám se ještě jednou.“ Chtěl odejít, ale něco mě přimělo se zeptat: „A jak dlouho jste s vaší ženou?“ Zastavil se a jeho tvář se rozzářila. „Čtyřicet dva let. Příští měsíc máme výročí.“ „To je nádherné,“ řekla jsem upřímně. „Ano, to je,“ přikývl. „Víte, člověk po těch letech začne vidět svou ženu všude. I v cizích lidech. Zvláštní, ne?“
Když odešel, Petra se na mě podívala s tím svým typickým výrazem, který říkal „to bylo divné“, ale já jsem najednou cítila takové zvláštní teplo u srdce. Ten večer, když jsem doma vařila večeři a Martin, můj manžel, seděl v obýváku s novinami, jsem mu o tom pánovi řekla. Smál se tomu a pak prohodil: „No, aspoň víš, že budeš i ve stáří sexy.“ Zasmála jsem se, ale pak jsem se zamyslela. „Víš, co mě na tom nejvíc dojalo? Že po tolika letech manželství byl tak nadšený, když si myslel, že se jeho žena vrátila dřív domů.“
Martin odložil noviny a podíval se na mě. „Myslím, že to chápu.“ V tu chvíli jsem si všimla, že na mě hledí trochu jinak než obvykle. Jako by se díval skrz všechny ty roky, které máme za sebou, i ty, které nás teprve čekají. Od té příhody uplynul měsíc, ale pořád na ni občas myslím. Na toho pána, na jeho manželku Jitku, kterou jsem nikdy neviděla, ale které jsem prý tak podobná. A přistihla jsem se, že když teď Martin přijde domů z práce, dívám se mu do očí a hledám v nich tu jiskru, kterou měl ten starší pán v supermarketu.
Včera jsem našla v kuchyňské lince staré fotoalbum. Otevřela jsem ho a listovala fotkami z našeho seznámení, z doby před dětmi. Kdysi jsme spolu tančili až do rána. Kdysi jsme si psali zamilované dopisy, i když jsme bydleli jen pár ulic od sebe. Ten pán v supermarketu mi připomněl něco, na co jsem v koloběhu všedních dní zapomněla – že i po čtyřiceti letech může člověk vidět svou lásku a mít pocit, že potkal anděla.
A že možná není tak důležité přitahovat pohledy mužů na ulici, jako spíš toho jediného, kterému jste slíbili společný život. A tak jsem ten večer místo obvyklého seriálu navrhla Martinovi, že bychom mohli jít tančit. Zíral na mě, jako bych se zbláznila, ale pak se usmál a řekl: „Proč ne? Ale moc toho neumím.“ A já jsem odpověděla: „To nevadí. Pamatuju si, jak tě to naučit.“
