Článek
Byli jsme spolu tři roky. Já a Matěj. Seznámili jsme se na brigádě v obchodním centru, kde jsme roznášeli letáky a on se mi tehdy líbil od první chvíle. Měl takový ten klid, co ve dvaceti ještě moc kluků nemá. Uměl se smát očima. Byl pozorný. A hlavně – byl můj první opravdový vztah. Ten, se kterým jsem poprvé plánovala něco dál. Společné bydlení, výlety, dovolenou. Život.
První dva roky byly krásné. Jezdili jsme na festivaly, na víkendy k jeho babičce na chatu, smáli jsme se, plánovali, hádali o blbostech, ale vždycky jsme se dokázali obejmout a říct si, že to zvládneme. A tak jsme se na jaře rozhodli, že si koupíme společný zájezd. Naše první dovolená jen ve dvou. Egypt. Moře, slunce, hotel s bazénem, kde si člověk jen lehne a nic nemusí. Znělo to jako sen. A zpočátku to i tak vypadalo.
Přiletěli jsme nadšení. On mě držel za ruku, smáli jsme se taxikáři, co nám chtěl prodat vodu za deset dolarů, a připadali jsme si jako dospělí. První den jsme proleželi u bazénu, večer si dali víno na balkoně a říkali si, jak si to užijeme. Jenže pak se něco změnilo. Pomalu, nenápadně. Začal se ztrácet.
Ráno mi říkal, že jde na snídani a pak „jen na chvíli k bazénu“, ale já ho tam nenašla. Večer se vymlouval, že potkal nějaké lidi, že byl dole u baru, že si jen odskočil do obchodu. Každý den byl někde. Když jsem se ptala, co dělá, usmíval se a říkal: „Ale neblázni, vždyť jsme na dovolené. Každej si odpočívá po svým.“ Jenže já neodpočívala. Ležela jsem na lehátku sama, koukala na cizí páry, jak se drží za ruce, jak si dávají opalovací krém na záda, a připadala jsem si jako přebytečný kufr.
Jednou jsem se ho zkusila nenápadně sledovat. Odešel z pokoje s mobilem v ruce, jako že jde k bazénu. Já šla za ním, pomalu, v žabkách, schovaná za slunečníky. Viděla jsem ho, jak odbočuje za roh hotelu, směrem k pláži. Ale nešel sám. Vedle něj šla holka. Mladá, hezká, v bikinách, smáli se něčemu na mobilu. A pak se ztratili z dohledu.
Neudělala jsem scénu. Nevyběhla jsem za nimi. Jen jsem se otočila a šla zpátky. Třásla jsem se. Nevěděla jsem, jestli se víc bojím toho, že se pletu, nebo že mám pravdu. Ale nic jsem mu neřekla. Celý zbytek dovolené jsem mlčela. Smála se, když se smál. Pila s ním víno na balkoně. A když usnul, brečela jsem na záchodě. Protože jsem nevěděla, co je horší – podezření nebo jistota.
Po návratu domů byl zase milej. Pomáhal mi s kufrem, říkal, jak si to skvěle užil, a že bychom měli příště letět do Portugalska. Usmíval se, jako by nic. Já se snažila hrát tu stejnou hru. Až do večera.
Seděli jsme na gauči, já si rozbalovala suvenýry, on otevřel pivo a najednou řekl: „Hele, musím ti něco říct.“ V tu chvíli jsem věděla. Jen jsem čekala, jak to řekne. A on to řekl. „Já jsem se tam seznámil s jednou holkou. A zjistil jsem, že k tobě už to necítím tak jako dřív. Nechci ti ublížit. Ale myslím, že už spolu nemůžeme být.“
Bylo to tak jednoduché. Tři roky. Společné Vánoce, všechna ta „miluju tě“, ty dny, kdy jsem o něj měla strach, kdy on držel mě, když mi umřel děda… Všechno najednou zrušil jednou větou. Věcí, kterou si „uvědomil na dovolené“. Zatímco já si na té samé dovolené připadala neviditelná.
Nevím, jak jsem to přežila. Dny, kdy jsem brečela, týdny, kdy jsem se nemohla dívat na fotky z Egypta, kdy mi připadalo, že už nikdy nikomu neuvěřím. Kdy jsem se za sebe styděla, že jsem to neviděla dřív. Že jsem si nechala ubližovat a ještě se tvářila, že je všechno v pohodě.
Ale teď už to píšu bez slz. Je to pár měsíců zpátky. A já jsem pochopila, že ten příběh nebyl o mně. Byl o něm. O jeho neschopnosti být upřímný. O tom, že měl možnost říct mi pravdu hned, ale radši si užíval a mlžil. A taky jsem pochopila, že to, co jsem tehdy cítila – ta bolest, ten pocit zrady – nebylo přehnané. Bylo to normální. Lidské. A že nejsem slabá, protože jsem brečela. Slabý je ten, kdo ubližuje a nedokáže to přiznat.
Nechci z toho dělat drama. Vím, že svět je plný horších věcí. Ale i zlomené srdce ve dvaceti může bolet tak, že se ti nechce vstát z postele. A tak to píšu hlavně pro všechny holky, které teď možná něco podobného prožívají. Které si myslí, že je chyba v nich. Které mlčí, protože se bojí, že jim nikdo neuvěří. Které se stydí, že byly naivní.
Nebyl to můj konec. Jen konec jednoho příběhu. A možná začátek jiného. Už nebudu slepě věřit každému úsměvu. Ale taky už se nikdy nebudu omlouvat za to, že jsem někoho milovala naplno. Že jsem věřila. Protože věřit je síla. A být slušná taky. Jen to chce víc opatrnosti. A vědět, že ne každý úsměv je pravda. Ale že to neznamená, že máme přestat věřit navždy.
