Článek
Po zkouškovém, po práci, po měsících, kdy jsem všechno dělala napůl sil a na víc už neměla energii. Těšila jsem se. Na moře, na klid, na ten pocit, že jsme konečně zase spolu. Já a Matěj. Jen my dva. Jenže to, co mělo být léto na zotavenou, se změnilo v pět nejpodivnějších dnů mého života. Seděla jsem na terase, opalovala se, pila z plechovky perlivou vodu a dívala se na jeho záda.
V ruce telefon. Pořád. Každých pár minut vibrování. A pořád ta samá jiskra v očích, ten samý úsměv, jaký jsem u něj poslední dobou vídala čím dál méně. Vždycky jsem se snažila nedělat scény. Věřit. Důvěřovat. Ale něco mi nehrálo. Něco v jeho očích. V tom, jak rychle zavíral displej, když jsem se přiblížila. V tom, jak si odcházel volat k silnici. A pak se vracel s úsměvem, který nebyl pro mě.
Zpočátku jsem si říkala – to přejde. Třeba jen řeší něco z práce. Má napjatý vztah s šéfem. Nebo s rodiči. Nebo je to prostě fáze. Ale fáze to nebyla. Každý den, každé ráno, každé odpoledne. Psali si. On a ona. Kolegyně. Ta, o které se zmiňoval letmo, skoro jako by o nic nešlo. „Jo, Jana, ta je v pohodě. S nikým moc nekecá. Dělá si svoje.“ Ale najednou to byla právě ona, kdo mu pípala do života desetkrát denně, i když byl na dovolené. Se mnou.
Jeden večer jsem to nevydržela. Ne křikem. Ne výčitkami. Prostě jsem se ho zeptala. „S kým si pořád píšeš?“ A on se zasmál. Vážně se zasmál. „Ty žárlíš?“ řekl. A najednou jsem si připadala jako malá, směšná, přecitlivělá holka, co si něco domýšlí. Jenže já si nic nedomýšlela. Já to cítila. Ten chlad. Tu nepřítomnost. Tu vzdálenost, která mezi námi najednou byla, přestože jsme spali v jedné posteli, jedli ze stejného talíře, chodili po stejné pláži.
Na dovolené jsme zůstali, protože už to bylo zaplacené. Ale srdcem už jsme byli každý jinde. On tam, u toho displeje. Já někde mezi nadějí a strachem. Mezi „možná se pletu“ a „možná to vím přesně“. A pak jsme jeli domů.
Pamatuju si ten moment, kdy jsme otevřeli dveře bytu. Náš byt. Malý, ale náš. Byt, kde jsme malovali stěny v ponožkách, jedli pizzu na zemi, hráli si na dospělé, i když jsme jimi ještě úplně nebyli. Otevřela jsem dveře a bylo to jako pohlavek. Prázdné ramínko v předsíni. Cizí parfém ve vzduchu. Hrnek s iniciály, které nebyly moje. Věci, které tam nepatřily. Kousky cizí ženy v mém prostoru. V mé realitě. V mém příběhu.
Zírala jsem na to a nedokázala pochopit, co se děje. „To je vtip?“ ptala jsem se. Ale nikdo se nesmál. On jen stál a řekl: „Potřeboval jsem to zkusit. Něco cítím. A asi to nebude přechodný.“ A já tam stála, pořád ještě v botách, s pískem v tašce a solí ve vlasech, a přemýšlela, kdy přesně se mi svět rozsypal pod nohama.
Nešlo o tu holku. O Janičku. O kolegyni, co neřeší věci. Šlo o ten pocit, že jsem byla součástí plánu, o kterém jsem nevěděla. Že někdo přehrával lásku, plánoval výlet, sdílel se mnou spacák a přitom už žil jiný život v hlavě. Možná už i jinde. Že mi nedal šanci vědět. Chápat. Ptát se. Jen mě tam dovedl, až na konec, a řekl: „Tak tady vystupuješ.“
Myslela jsem, že budu křičet. Že mu to vyčtu. Že rozbiju ten hrnek, který nepatřil mně. Ale neudělala jsem nic z toho. Sedla jsem si na postel. A mlčela. Jako by ten chaos neměl zvuk. Jen prázdno. A já si v tom tichu uvědomila, že už dál nechci nikoho přesvědčovat, že má cenu zůstat. Že nechci bojovat s mobilem. S vibracemi. S úsměvy, které nejsou moje. Že nechci žít ve stínu někoho, kdo se do mě už nedívá stejně.
Odešla jsem druhý den. Vzala si pár věcí, zbytek si vyzvedla později. Nepsala jsem mu. Neptala se, jak se má. Nečekala, že se omluví. A on to stejně nikdy neudělal. Ani slovo. Jen ticho. A já se to ticho naučila mít ráda. Protože je čisté. Nepředstírá. Nevymlouvá se. Nechává prostor. K pochopení. K nadechnutí. K začátku.
Dnes je to skoro rok. Mám jiný byt. Menší. Ale celý můj. Už v něm nejsou věci, které bych neznala. Žádné cizí vůně. Žádné odpovědi, které se nedostaví. Když slyším, že někomu vibruje mobil, už se mi nestahuje žaludek. Ale stejně… občas mi to celé znovu problikne hlavou. Jak jsem seděla v tom Chorvatsku, dívala se na něj, jak se usmívá, a myslela si, že se usmívá na mě.
Možná tohle je na tom nejhorší. Ne to, že odešel. Ale že jsem do poslední chvíle věřila, že zůstává.
