Článek
Prostě proto, že jsme měli dvě letenky do Thajska, všechno zaplacené, dovolenou nahlášenou v práci. A protože jsme to tehdy oba cítili stejně: že tenhle výlet může být něco jako tečka. Ne hořká, ne zlá. Jen prostě uzavřená kapitola, kterou jsme chtěli dočíst až do konce. S Michalem jsme spolu byli sedm let. Z toho čtyři jako manželé. A i když se to rozpadlo, nebyl to žádný dramatický rozvod s výkřiky a házením věcí.
Spíš dlouhé mlčení, únava, odcizení. Dva lidi, kteří se přestali potkávat, i když žili ve stejné domácnosti. Bylo to smutné. Tiché. A vlastně dost civilní. Jenže rozvod je vždycky bolest, i když ho oba podepíšou s úlevou. A my jsme se po něm ocitli v podivném vzduchoprázdnu. Najednou jsme spolu neměli být. Ale pořád jsme věděli, jak ten druhý pije kafe. Pořád jsme znali zpaměti hesla na Netflixu. A pořád jsme měli ty letenky.
Měla to být oslava výročí. Výročí, které se nekonalo. A místo svatebních přípitků jsme si na letišti přiťukli lahvičkou whisky z duty free. Seděli jsme vedle sebe jako dva lidé, co spolu kdysi sdíleli všechno, ale teď si nemůžou vzpomenout, kdy naposledy se opravdu zasmáli společně. Přesto jsme letěli. A upřímně. Netušila jsem, jestli děláme něco šíleného nebo osvobozujícího.
První dny byly zvláštní. Mlčeli jsme. Hodně. Každý koukal do svého telefonu, objednávali jsme si jídlo bez konzultace, seděli jsme vedle sebe u moře, ale mezi námi bylo víc než jen písek. Byly tam roky nevyřčených výčitek, pocitů zklamání, maličkostí, které jsme přehlíželi, dokud nezabolely. Ale Thajsko má zvláštní schopnost. Zpomaluje čas a zároveň ho nějak rozostřuje. Po pár dnech už jsme se nehádali o tom, kdo si zapomněl opalovací krém. Začali jsme se dívat na sebe trochu jinak. Ne jako manželé, kteří se zklamali. Spíš jako dva lidé, kteří spolu něco prožili a možná si jen neuměli říct, že je konec.
Nejvíc jsme mluvili v noci. Když se v bungalovu ztišil hluk ventilátoru a venku šuměla džungle. Najednou šly ven věci, které se nám doma měsíce zakusovaly do těla. Neřekli jsme si promiň. Ale říkali jsme věci nahlas. A to možná bylo víc. Řekla jsem mu, že jsem se cítila sama, i když byl doma. A on mi řekl, že měl pocit, že už ho nechci. Nebyly to omluvy. Byla to pravda. Taková ta, co bolí i ulevuje zároveň.
Paradoxní bylo, že právě tam na druhé straně světa, jsme se dokázali k sobě chovat nejlíp za poslední rok. Ne proto, že bychom si chtěli něco dokazovat. Spíš proto, že už mezi námi nebylo to napětí „musíme spolu být“. Nemuseli jsme nic. A tak jsme najednou mohli všechno. Jít spolu na thajskou masáž. Smát se tomu, jak nám v ulici nabídli opice a vibrátor v jednom stánku. Sedět hodiny na pláži a neříkat nic, protože to ticho už nebylo trapné. Bylo klidné.
Ale ne, nevrátili jsme se k sobě. Ani na chvíli. Nepolíbili jsme se, nespali jsme spolu, i když by to možná bylo jednoduché. Ale necítilo se to správně. Ten výlet nebyl druhá šance. Byl to konec. A přesto, nebo právě proto, to byla jedna z nejintimnějších zkušeností mého života.
Myslím, že spousta lidí by to nechápala. Někteří kamarádi mi říkali, že jsem blázen, že si zahrávám, že se jen znovu zraním. A já je chápala. Ale kdybych to neudělala, asi bych v sobě pořád nosila něco nedokončeného. Tohle byla naše rozlučka. Neformální, klidná, plná moře, slunce, ticha a nakonec i smíchu. A i když jsme si každý odváželi jiné kufry a jiné plány do života, věděla jsem, že už necítím vztek. Jen vděčnost. Za to, co bylo. I za to, že to skončilo.
Když jsem se vrátila, lidi se ptali: „A jaký to bylo?“ A já říkala: „Divný. A krásný.“ Protože některé věci se nedají vysvětlit. Musí se prožít. Možná jsme si v tom Thajsku konečně řekli sbohem. Ale bez výčitek. Bez výčitek k sobě i k tomu, že jsme to nedali. Protože některé vztahy nejsou o tom, aby trvaly. Ale aby nás něco naučily.
A jestli bych to udělala znovu? Možná jo. Ale jen s někým, kdo mi pořád stojí za to, i když už spolu nejsme. S někým, kdo se mnou vydrží čtrnáct dní mlčet a pak se zasmát stejnému hloupému vtipu jako kdysi. Ne proto, že bychom si patřili. Ale proto, že jsme si jednou patřili.
