Článek
Pamatuji si, jak mi bylo třicet a máma mi volala třikrát denně. Neustále chtěla vědět, co jsem jedla, s kým jsem se viděla a proč nejsem večer doma už v sedm. I dospělé děti přece mají právo na svůj život – bez neustálého dohledu rodičů.
Máma mi volá a píše každý den. A pokaždé s „dobře míněnými“ radami. Jak si mám uvařit, co si obléct nebo koho si držet od těla. Když jí řeknu, že jsem dospělá a zvládnu to sama, urazí se. Vyčítá mi, že jsem nevděčná, protože ona to přece všechno myslí jenom dobře.
Neohlášené návštěvy jsou úplně nejhorší. Zazvoní u dveří s tím, že „jela zrovna kolem“ a chtěla zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Přitom bydlí na opačném konci města. Když náhodou nejsem doma, začne obvolávat všechny mé známé, aby zjistila, kde jsem. A to všechno mi dělá ve třiceti, jako bych pořád byla malá holka, co se může někde ztratit.
Minulý týden její kontrola dosáhla vrcholu. Poznala jsem nového přítele a než jsem ho stihla představit rodině, máma si ho už „proklepla“ na sociálních sítích. Dokonce mu volala do práce, aby zjistila, jestli má „perspektivní zaměstnání“. Když mi to řekla, byla jsem v šoku. A stydím se za to doteď.
Vím, že to všechno dělá z lásky. Že má strach, abych neudělala chybu a netrápila se. Jenže takhle mi nepomáhá. Naopak mi brání žít normální dospělý život. Jak mám budovat zdravý vztah, když můj partner ví, že s námi ve vztahu bude tak trochu i moje hyperprotektivní máma?
Nejde jen o mě. Vím o spoustě svých vrstevníků, kteří zažívají podobné situace. Rodiče, kteří si nechtějí připustit, že jejich děti už dávno vyrostly. Že mají právo na vlastní rozhodnutí, vlastní chyby a vlastní život. Ale láska by neměla být o kontrole.
Občas přemýšlím, proč je pro rodiče tak těžké nechat své dospělé děti žít. Možná se bojí, že zůstanou sami. Nebo si myslí, že bez nich jejich děti nezvládnou být úspěšné. Možná zapomněli, jak sami toužili po svobodě, když byli mladí.
A pak je tu ten nekonečný pocit viny. Když řeknete „ne“, když si postavíte hranice, najednou se cítíte jako nejhorší dítě na světě. Rodiče to totiž umí – smutné pohledy, připomínání všeho, co pro vás udělali, nebo poznámky o tom, že jste nevděční. Jenže nastavit si hranice není projev nevděku, ale nutná součást dospělosti.
Kdy naposledy jste řekli svým rodičům „ne“? Pro některé dospělé děti je velmi těžké říct. Mámo, táto, víme, že to s námi myslíte dobře. Jasně že nás máte rádi a chcete nás chránit.
Ale my už nejsme malé děti. Potřebujeme si věci dělat po svém, i když se vám to třeba nebude líbit. Prostě nám musíte nechat trochu volnosti, ať si můžeme jít vlastní cestou. I s tím rizikem, že občas šlápneme vedle. Ale to k životu patří.
Vždyť pravá láska mezi rodiči a dětmi není o kontrole. Je o důvěře a vzájemné podpoře. O tom, že si dokážeme dát prostor pro svůj vlastní růst.
