Článek
Je mi sedmdesát pět let a před rokem jsem udělala největší chybu svého života. Dobrovolně jsem se odstěhovala do domova důchodců. Myslela jsem, že to bude nejlepší řešení – nebudu na obtíž dětem a budu mít zajištěnou veškerou péči. Teď vím, že jsem se strašně spletla.
Můj třípokojový byt jsem přenechala synovi s rodinou. Vzala jsem si jen pár osobních věcí, fotky, nějaké oblečení. Říkala jsem si, že v domově důchodců budu mít všechno, co potřebuji. Společnost, péči, program a ostatní věci co lidé v mém věku potřebují. Reality show začala hned první den.
Dostala jsem pokoj s další paní. Milá žena, ale celou noc ukrutně chrápala a ve tři ráno si pustila rádio, protože nemohla spát. Soukromí žádné – budíček začíná jíž v 6.30 hod. a sestřičky vstupují do pokoje bez klepání a pozdravu. To by se ještě dalo i zkousnout, ale horší je že spolubydlící se zajímá o moje osobní věci, když nejsem v pokoji, takže to nejcennější si musím zamknout do jednoho malého šuplíčku v nočním stolku. Z vlastního bytu jsem se dostala do ubytovny s přísnými pravidly.
Jídlo? To je také kapitola sama o sobě. Snídaně v sedm, oběd v jedenáct, večeře v pět. Jako v nějaké vojenské základně. Když nemáte hlad přesně v určený čas, máte smůlu. A kvalita? Instantní polévky, rozvařená zelenina, všechno bez chuti. Já, která jsem celý život vařila, teď musím jíst tohle.
Společenský program, který tak vychvalovali? Bingo dvakrát týdně, občas nějaké čtení nebo ruční práce. Většinu času sedíme na chodbě a koukáme z okna do blízkého parku. Televize ve společenské místnosti sice hraje od rána do večera – většinou telenovely, které nikdo nesleduje.
Nejhorší je ta ztráta svobody. Nemůžu si uvařit kávu, když na ni dostanu chuť. Nemůžu si otevřít okno, když je mi horko. Nemůžu si ani sama vyprat – všechno má svůj řád, svůj systém. Z aktivní ženy, která celý život rozhodovala o svém čase, jsem se stala jen číslem v systému.
Návštěvy? Syn přijde jednou za měsíc, většinou na dvacet minut. Prý má moc práce v bytě, který jsem mu darovala. Dcera volá občas, že se staví, ale většinou z toho sejde. Vnoučata mě nepoznávají – proč taky, když mě skoro nevidí.
Peníze, které jsem našetřila, mizí rychlým tempem. Domov není levný a můj malý důchod nestačí. Každý měsíc musím sáhnout do úspor. Za co? Za život v instituci, kde nemám ani základní svobodu rozhodovat o svém dni.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Měla jsem zůstat doma, najmout si pečovatelku na pár hodin denně. Měla jsem si nechat svoji svobodu, svoje věci, svůj život. Všichni mě ale ujišťovali, že to co dělám, je to nejlepší řešení. Ale teď už je pozdě zpytovat svědomí. Byt je pryč, úspory se tenčí a já jsem uvězněná v domově, který mi bere důstojnost.
Ostatní obyvatelé jsou na tom podobně. Někteří rezignovali, jiní jsou zahořklí. Všichni ale sdílíme stejný osud – jsme odkázáni na milost a nemilost personálu, který je přepracovaný, unavený a často i nepříjemný.
Nyní vím, že domov důchodců není řešením, pokud máte ještě jiné možnosti. Není to místo, kde prožijete důstojné stáří. Je to poslední stanice, kde čekáte, až přijde konec.
A moje rada? Bojujte za svoji nezávislost, dokud můžete. Nenechte se přesvědčit, že tato instituce je tím nejlepším řešením. Protože až jednou překročíte ten práh, není cesty zpět. A ztráta svobody a důstojnosti bolí víc, než jakékoliv fyzické nepohodlí.
