Článek
Pracuju jako uklízečka v jedné velké firmě v centru Prahy. Vstávám ve čtyři ráno, abych byla v pět v práci a do osmi stihla uklidit, než přijdou zaměstnanci. Pak pokračuju v dalších kancelářích, kam se během dne dostanu. Je to dřina, bolí mě záda, ruce mám rozpraskaný od chemikálií, ale živí mě to a já se za to nestydím.
Teda, nestydím se za to já. Ale jsou lidi, co se za mě stydí až dost. Jako třeba ten mladej kluk z marketingu, co nastoupil minulý měsíc. Vysoká škola, první práce, myslí si, že sežral všechnu moudrost světa. Předevčírem jsem vytírala chodbu před jeho kanclem a slyšela jsem, jak se baví s kolegou.
„Ty jo, to bych se radši zabil, než dělat uklízečku,“ povídá ten mladej. „To je tak podřadná práce. To musíš bejt fakt blbej, abys tohle dělal.“
Zarazila jsem se s mopem v ruce. Normálně bych to přešla, jsem zvyklá na leccos. Ale zrovna ten den jsem měla za sebou návštěvu u dcery ve škole, kde mi učitelka vychvalovala, jak je Anička šikovná, jak má talent na jazyky a že by měla jít na gymnázium. Byla jsem na ni pyšná a najednou mi nějakej fracek, kterej ještě nic nedokázal, kromě toho, že ho rodiče protlačili školou, říká, že jsem blbá.
Položila jsem mop, zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Oba na mě koukali s otevřenou pusou.
„Dobrý den, pane kolego,“ řekla jsem klidně. „Slyšela jsem, co jste říkal o uklízečkách. Chtěla bych vám něco říct. Dělám tuhle práci dvanáct let. Živím s ní dvě děti, protože jejich táta se na nás vykašlal. Moje dcera má samý jedničky a příští rok půjde na gymnázium. Můj syn hraje závodně šachy a vyhrál krajský přebor. Takže ne, nemusíte být blbý, abyste dělal uklízečku. Musíte být zodpovědný a pracovitý. A teď se vrátím k té podřadné práci, abych vám uklidila ten bordel, co tu necháváte.“
Otočila jsem se a odešla. Cítila jsem, jak mi buší srdce, ale taky jsem cítila hrdost. Konečně jsem to někomu řekla.
Ten kluk se mi pak přišel omluvit. Prý to tak nemyslel, byla to jen taková řeč. Možná. Ale stejně mě to donutilo přemýšlet o tom, jak lidi vnímají práci uklízečky.
Pro některé je to podřadná práce. Něco, čím opovrhují, na co koukají svrchu. Ale všimla jsem si jedné věci – většinou to říkají ti, co sami nic pořádného nedokázali. Ti, co mají mindráky, co si potřebují zvednout sebevědomí tím, že shodí někoho jiného.
Jako ta paní z účtárny, co se pořád vytahuje, že má vysokou školu, ale přitom jí třikrát vrátili výplaty, protože je blbě spočítala. Ta mi jednou řekla: „To musí být hrozné, celý život jen uklízet. Já bych to psychicky nedala.“
Nebo ten chlápek z obchodního, co se chlubí, jak vydělává statisíce, ale všichni vědí, že je po uši v dluzích a že mu už dvakrát málem zabavili barák. Ten vždycky, když mě vidí s kýblem, tak si odfrkne a řekne něco jako: „To jsem rád, že jsem se v životě posunul dál než k vytírání podlahy.“
Víte, co mají tihle lidi společného? Jsou nejistí. Mají pocit, že v životě selhali, že nedosáhli toho, co chtěli. A tak potřebují někoho, na koho můžou koukat svrchu. Někoho, vedle koho se budou cítit úspěšní. A uklízečka je snadný terč.
Jenže oni nechápou jednu věc – práce uklízečky není podřadná. Je stejně důležitá jako jakákoliv jiná. Zkuste si představit, že by nikdo neuklízel. Jak by vypadaly kanceláře, nemocnice, školy? Jak dlouho by vydrželi pracovat v bordelu a špíně?
Navíc, co to vůbec znamená "podřadná práce"? Kdo to určuje? Podle čeho se to měří? Podle peněz? Podle titulu? Podle toho, jak čistý máte ruce na konci dne?
Pro mě je podřadná práce taková, která ubližuje jiným. Taková, za kterou se musíte stydět. Taková, která vám nedovolí podívat se svým dětem do očí. A to uklízečka rozhodně není.
Já se za svou práci nestydím. Naopak, jsem na ni hrdá. Protože díky ní můžu živit své děti. Můžu jim dopřát kroužky, učebnice, občas i nějaký ten výlet. Můžu jim jít příkladem, že poctivá práce má smysl, i když není prestižní.
A víte, co je zajímavé? Ti, co opravdu něco dokázali, ti se ke mně chovají s respektem. Jako pan ředitel, který začínal jako skladník a vypracoval se nahoru. Ten mi vždycky poděkuje, občas se zeptá, jak se mám, jak se mají děti. Nebo paní doktorka z právního, co založila neziskovku pro samoživitelky a nabídla mi, že mi pomůže, kdybych potřebovala právní radu.
Tihle lidé vědí, že hodnota člověka není v tom, co dělá, ale v tom, jaký je. Že každá práce, která je poctivá a užitečná, si zaslouží respekt. Že uklízečka není míň než manažer, jen dělá jinou práci.
Takže až příště uslyším někoho říkat, že uklízečka je podřadná práce, budu vědět, že to o mně nevypovídá vůbec nic. Ale o tom člověku to vypovídá hodně.
A těm, co si myslí, že jsou něco víc, jen proto, že mají titul nebo sedí v kanceláři, bych chtěla vzkázat: Zkuste si to. Zkuste vstávat ve čtyři ráno, dřít celý den, tahat těžké kýble, čistit záchody, vytírat podlahy. A pak mi řekněte, jestli je to podřadná práce. Jestli na to „musíte být blbí“.
Vsadím se, že většina z vás by to nevydržela ani týden. A to je možná to, co vás děsí. To, že v hloubi duše víte, že byste to nezvládli. Že nemáte tu sílu, tu vytrvalost, tu pokoru.
Takže ne, uklízečka není podřadná práce. A ti, co si to myslí? Ti většinou sami nic pořádného nedokázali. A možná právě proto potřebují někoho, na koho můžou koukat svrchu. Aby sami sebe přesvědčili, že nejsou úplní loseři.
Ale to je jejich problém, ne můj. Já vím, co dokážu. Vím, že moje práce má smysl. A hlavně vím, že moje děti na mě můžou být hrdé. A to je víc, než můžou říct mnozí z těch, co se nade mnou ušklíbají.
Takže až příště potkáte uklízečku, vzpomeňte si, že to může být máma, co se snaží uživit děti. Nebo student, co si přivydělává na školu. Nebo důchodce, kterému nestačí důchod. Nebo prostě jen člověk, který dělá poctivou práci, aby se uživil.
