Článek
Věnovala jsem tomu tři večery. Hledala recepty, koupila suroviny, pekla korpusy, připravovala krémy. Nechtěla jsem nic extravagantního, jen hezký, poctivý dort s mascarpone a malinami, který chutná skoro každému.
Byla jsem nervózní, ale i natěšená. Mám tchyni ráda. Není zlá, jen trochu přísná a dost kritická. Pořád všechno komentuje, ale myslela jsem si, že když uvidí, jakou péči jsem tomu dala, potěší ji to. Že si třeba sedneme u kávy a bude milá.
Oslava, která mě zchladila
Na oslavě bylo asi patnáct lidí. Příbuzní, kamarádky, rodina. Všichni něco donesli. Někdo lahev vína, někdo chlebíčky. Já přinesla ten dort v krabici a v duchu jsem se těšila, až ho rozbalíme. Měla jsem radost, jak se povedl. Tři patra, čerstvé ovoce, zdobení. Všechno jsem dělala sama.
Když přišla chvíle, že se dort donesl na stůl, tchyně ho ani neviděla. Řekla jen něco jako že už nemá chuť na sladké a že stejně nemá ráda krémy. Pak dodala, že stejně doufala, že dostane „něco pořádného, ne mouku s cukrem“. Někdo se zasmál, ale já měla co dělat, abych se nerozbrečela.
Připadala jsem si jako malá holka
Seděla jsem tam s dortem před sebou a nevěděla, co říct. Kolem mě se normálně mluvilo dál, ale mě to úplně vyhodilo z rovnováhy. Nepotřebuju chválu, ale ten výsměch bolel. Bylo to, jako by mi řekla, že si vážně myslí, že nejsem dost dobrá. Že moje snaha nic neznamená.
Ten dort se nakonec snědl. Lidem chutnal, říkali to. Ale ta první věta od ní mi zkazila úplně všechno. Už jsem neměla chuť tam sedět, poslouchat řeči o tom, jak „za jejich časů“ byly narozeniny jiné. Nešlo o dort. Šlo o ten pocit, že mě nikdo nebere vážně.
V tu chvíli mi něco došlo
Cestou domů jsem seděla v autě vedle přítele a mlčela. Nezeptal se, co mi je. Možná mu to nepřišlo důležité. Možná už je na podobné komentáře zvyklý. Ale já si v tu chvíli uvědomila, že takhle to nechci. Nechci být součástí rodiny, kde je snaha spíš terčem než důvodem k vděku. Nechci každý rok balit dárky a nosit koláče někomu, kdo mě vlastně ani nevidí.
Od té doby si oslavy vybírám. Chodím tam, kde vím, že moje přítomnost něco znamená. Kde když přinesu dort, tak se z něj někdo upřímně raduje. A když nemá chuť, tak aspoň poděkuje.
Nepotřebuju uznání. Jen trochu lidskosti
Nečekám, že mi každý zatleská. Ale základní slušnost by měla být samozřejmost. I kdyby ten dort chutnal hrozně, pořád to bylo gesto. Ne něco, z čeho si děláte srandu před ostatními.
Přítel to neřešil. Že si to nemám brát osobně. Ale to není útěcha. Když někdo roky jedná nepříjemně, neznamená to, že je to v pořádku. Jen že si na to lidi kolem něj zvykli. Já jsem se rozhodla, že si nezvyknu.
Možná je to malicherné. Ale právě ty malé situace ukazují, co si lidé myslí a jak moc si vás váží. A já už nechci trávit čas tam, kde je samozřejmost, že moje úsilí bude zpochybněné.
Iva P., Plzeň
