Článek
Ten den bylo horko a já si šla zaplavat. Voda byla osvěžující a chvíli jsem si připadala jako v ráji. Po pár minutách jsem ale pocítila, že mě začíná svědit kůže. Myslela jsem, že je to jen sůl nebo chlor, ale svědění se rychle změnilo v pálení. Během pár minut jsem měla červené fleky po celém těle a začaly mi natékat rty.
Zpanikařila jsem. Vylezla jsem z vody a snažila se dojít na lehátko, ale zamotala se mi hlava. Naštěstí si mě všiml muž u baru, který okamžitě přiběhl a zachytil mě dřív, než jsem omdlela.
Zásah, který přišel včas
Ukázalo se, že ten muž byl lékař z Říma, který v hotelu trávil pár dní volna. Hned poznal, že mám anafylaktickou reakci. Alergii, o které jsem do té chvíle neměla nejmenší tušení. Všechno proběhlo rychle: injekce, studený obklad, zavolání záchranky. Do nemocnice jsem jela už stabilizovaná, ale stačilo pár minut zpoždění a mohlo to dopadnout úplně jinak.
Až v nemocnici jsem zjistila, že nejsem tak zdravá, jak jsem si myslela
Strávila jsem tam dva dny na pozorování. Ukázalo se, že mám silnou alergii na látku, kterou některé hotely používají do bazénové chemie. V České republice jsem se s tím nikdy nesetkala, ale v Itálii to prý není výjimka. A co víc krevní testy ukázaly i další citlivosti, o kterých jsem dosud neměla ponětí. Jako bych se do té doby sama sobě vyhýbala.
Zůstali jsme v kontaktu. A něco se změnilo
Ten lékař, jmenoval se Marco, mě v nemocnici navštěvoval. Neformálně, prostě jen přišel zjistit, jak se mám. Povídali jsme si, smáli se, překvapivě rychle jsme si sedli. Po propuštění jsme šli společně na kávu. A pak ještě jednou. A znovu. Psali jsme si i po mém návratu domů.
Dnes, s odstupem roku, už se na celou situaci dívám jinak. Ano, mohla jsem tam tehdy skončit špatně. Ale taky to byl moment, kdy se zastavil čas a něco důležitého se přenastavilo. Získala jsem respekt k vlastnímu zdraví. A poznala někoho, kdo mě zachránil a k mému překvapení zůstal.
Možná náhoda. Možná osud. Ale jedno vím jistě: díky tomu jednomu okamžiku už svůj život neberu jako samozřejmost.
