Článek
Plán byl jednoduchý. Nenápadný víkend mimo město, dva dny volna, ticho, hotel s wellness a milenka, která se tvářila, že se ještě pořádně nerozhodla, jestli mě má ráda, nebo jestli jí prostě jen vyhovuje, že platím. Nic neobvyklého. Čistě mezi námi – člověk má někdy období, kdy si myslí, že trochu tajemství v životě neuškodí. A pak přijde realita. Ve flanelové košili. S kufrem. A jménem, které znáte.
Přijeli jsme kolem páté odpoledne. Malý hotel kousek za městem, na recepci nikdo, jen mírně nervózní recepční, který vypadal, že studoval obor „turismus a vnitřní panika“. Přijal nás s úsměvem a lehkým šilháním, které jsem považoval za výsledek personálního podstavu.
„Dvojka v patře, výhled do zahrady, snídaně od sedmi,“ pronesl jako naučenou básničku.
Podepsal jsem registrační kartu, otočil se k výtahu – a tam stála.
Moje žena. S kufrem. A s mužem, který určitě nebyl její kolega z práce.
Chvíli jsme na sebe zírali jako dva herci, kterým v půlce představení někdo vytrhl scénář. Já s milenkou v náručí, ona se svým… řekněme, novým známým. A všichni čtyři jsme se ocitli v nejdelším tichu, jaké jsem kdy zažil v zavřeném prostoru bez signálu.
„To je… překvapení,“ pronesla žena a snažila se o úsměv, který připomínal spíš křeč než emoci.
„No… rozhodně… netradiční setkání,“ řekl jsem a snažil se ignorovat fakt, že moje milenka právě zírala na moje manželství.
Muž vedle mé ženy mlčel. Později jsem si uvědomil, že po celou dobu víkendu vlastně neřekl skoro nic. Možná to byla jeho forma alibi.
Recepční, stále mírně šilhající, si s námi nevěděl rady. Zřejmě si myslel, že jsme nějaký čtyřčlenný pár ze Skandinávie. Každopádně nám všem popřál příjemný pobyt. I když to znělo, jako by si tím sám nebyl jistý.
Večer v hotelu probíhal, jak jinak, v duchu tichého napětí. V restauraci byly jen tři stoly. My u jednoho, žena s mužem u druhého a postarší pár, který celou dobu fascinovaně sledoval dění kolem, jako by se ocitl uprostřed televizního dramatu, na které nemusí platit předplatné.
Objednal jsem víno. Dvě sklenky. Milenka si stěžovala, že tuší, že tady „něco nehraje“. Přikývl jsem. Něco opravdu nehrálo – hlavně moje nervy.
Následující den jsem ji vzal do wellness. Tam jsme, protože osud má smysl pro detaily, narazili na mou ženu, jak sedí ve vířivce s drinkem v ruce a výrazem, který naznačoval, že ji už vlastně nic nepřekvapí. Vedle ní její doprovod stále mlčel. Možná splynul s bublinami.
Na chodbě jsme se pak opět míjeli. Vzájemně jsme se snažili o konverzaci, která připomínala pokus o mírovou dohodu mezi dvěma státy, které už dávno nevedou válku, ale stále si pamatují každou křivdu.
„Pěkný hotel,“ poznamenala žena.
„Hezké prostředí,“ odpověděl jsem.
„Tiché místo.“
„Výborné snídaně.“
„Žádný mobilní signál.“
„Ideální na… soukromí.“
Pak jsme si oba dali pauzu. Zjevně jsme potřebovali přepočítat, kolik paradoxů už tahle situace obsahuje.
A tak jsme prožili dva dny, každý ve svém pokoji, s jiným člověkem a zároveň s vědomím, že ten druhý ví. Zvláštní forma soužití. Tiché, nervózní a překvapivě lidské. Moje milenka se na konci víkendu sebrala a odjela o dvě hodiny dřív, aniž by čekala na rozloučení. A muž mé ženy? Věčně mlčící entita, která podle mě ani neexistovala na občance. Možná to byl jen halucinogenní symbol mých provinění.
Když jsme pak s ženou odcházeli v jednu chvíli ze dveří, poprvé jsme se opravdu podívali jeden druhému do očí.
„Tak jsme si aspoň oba ověřili, že to jde,“ řekla.
„A že už to nechceme opakovat,“ dodal jsem.
Usmála se. Ne vítězoslavně, ne smutně. Prostě tak nějak… lidsky.
