Článek
Vybrala jsem si malou kavárnu v centru. Zvenku útulná, uvnitř moderní, ručně psané menu, květiny ve skle. U pultu stála mladá baristka, možná kolem dvaceti. Přišla jsem k ní, usmála se a řekla, že bych si dala espresso. Jen espresso, nic víc.
Oči v sloup a trapné ticho
Nevím, jestli to byla moje chyba. Možná jsem měla říct přesněji „jednoduché espresso“, možná jsem se měla zeptat, co doporučuje. Ale místo reakce jsem dostala protočené oči. Dlouhé ticho. A pak poznámku, která mě zarazila: že teda jako „jen espresso“, že to je všechno?
Cítila jsem se trochu jako někdo, kdo nezapadl do konceptu. Jako bych neměla právo si objednat něco tak „obyčejného“, když přece můžu chtít filtr, cold brew, nebo alespoň flat white s ovesným mlékem. Ale jen jsem přikývla, ano, fakt jen espresso, děkuju. Sedla jsem si ke stolu u okna.
Po pár minutách přišla zpátky
Kávu přinesla mlčky, bez úsměvu. Nevšímala jsem si toho, zvyklá na ruch velkoměsta, na otrávené pohledy a uspěchanost. Jenže o pár minut později se stalo něco, co jsem nečekala. Baristka se vrátila. V ruce držela účet, očividně se chvěla.
Zeptala se, jestli jsem opravdu ta, která psala ten článek o platech v kavárnách. A že ho četla její kamarádka. A že si to teď spojila, když viděla jméno na účtence. V očích měla strach. A taky výčitky.
Najednou všechno jinak
Začala se omlouvat. Prý byla unavená, prý to nebylo osobní. Prý je pod tlakem, majitel jim zkrátil směny a zároveň zvýšil normy. A že je jim teď v kavárně blbý cokoli udělat špatně, protože lidi všechno fotí a píšou o tom na sociální sítě.
Chápala jsem ji. Vážně. Nejsem ten typ, co by z jedné špatné objednávky dělal drama. Ale bylo zvláštní, jak rychle se atmosféra změnila, když zjistila, kdo jsem. Jako bych se stala někým jiným jen díky tomu, co dělám.
Kdo máme právo na úctu?
Celou dobu mi to vrtalo hlavou. Když jsem byla „nikdo“, mohla si dovolit být nepříjemná. Když se dozvěděla, že jsem novinářka, přišla s omluvami. Ale co kdybych byla jen někdo obyčejný? Studentka. Máma na mateřské. Důchodkyně. Máme právo na úctu jen tehdy, když jsme „někdo“?
To espresso bylo nakonec výborné. Malé, silné, přesně takové, jaké jsem chtěla. Ale zůstala po něm zvláštní pachuť. Ne v puse, ale někde hlouběji.
Všichni jsme někdo
Odcházela jsem tiše. Poděkovala, popřála hezký den. Baristka mi poděkovala zpátky a dokonce se usmála. A já přemýšlela, jak často v životě soudíme lidi jen podle prvního dojmu.
Nechci psát zahořklý článek. Chci jen připomenout, že bychom k sobě mohli být laskaví i tehdy, když netušíme, kdo před námi stojí. Protože nikdy nevíme, co kdo prožil, čím si zrovna prochází, nebo co dělá ve svém životě.
Stačilo by trochu méně protočených očí a trochu víc lidskosti.
Zdroj: Andrea K., Praha
