Článek
Sedáme do auta a jedeme za hranice. Vzali jsme to i jako malý výlet, změnu prostředí, prostě den, který strávíme společně a snad si z něj odneseme i něco praktického. Ráno jsme vstali s dobrou náladou, dali si rychlou snídani, naskládali děti do auta a vyrazili. Bylo to příjemné, cesta ubíhala rychle, skoro jsme ani nezaznamenali, že přejíždíme hranice. Za půl hodiny jsme už parkovali u velkého obchoďáku, který byl plný lidí a nabízel obrovskou škálu obchodů.
Atmosféra byla ze začátku výborná. Všude světla, spousta lidí, ruch, a především neskutečné množství bot. Kam se podíváš, tam regály, krabice a výlohy. Děti běhaly od jedněch tenisek ke druhým, my jsme zkoušeli vybrat, co se hodí nejvíc, a už jsme si v duchu představovali, že domů pojedeme spokojení a s několika taškami. Jenže čím déle jsme tam byli, tím víc jsme začínali cítit zvláštní nepohodlí. Možná to byla ta tlačenice, možná to, že lidé kolem nás působili nervózně a pořád se někdo předbíhal u pokladen nebo odstrkoval děti od regálů. Když jsme pak zamířili do jednoho většího obchodu s obuví, dojem se začal lámat úplně.
Zpočátku to vypadalo normálně. Vzali jsme si pár párů bot k vyzkoušení, děti si sedly na lavičku a začaly si hrát. Jenže během pár minut jsme si všimli, že tam probíhá něco zvláštního. Lidé strhávali krabice z regálů jako zběsilí, házeli si boty do košíků a přetahovali se o poslední kusy, jako kdyby to byl boj o život. A aby toho nebylo málo, všimli jsme si páru, který si zkoušel boty, nechal si je na nohou a staré odložil k regálu. Prodavač se na to díval, pokrčil rameny a neřekl nic. Přiznám se, že to byl moment, kdy jsem poprvé pocítil nepříjemný pocit. Jako kdyby tu panovala nějaká divná kultura nakupování, která má s normálním chováním jen pramálo společného.
Říkali jsme si, že se tím nenecháme otrávit. Vzali jsme si své vybrané boty a šli k pokladně. Tam nás ale čekalo další překvapení. Před námi stála rodina, která měla plný košík věcí, ale zjevně ne všechno měla v pořádku označené. Pokladní něco namítala, ukazovala na čárové kódy a ta žena se jí vysmívala do očí. Tvrdila, že to takhle našla, že to tak bylo, a přitom bylo jasné, že boty prostě přehodila z jiné krabice, aby ušetřila. Začali jsme se cítit trapně, protože děti to viděly a ptaly se nás, proč se ta paní hádá a proč si vymýšlí. A já jsem nevěděl, co odpovědět. Měl jsem chuť se otočit a odejít pryč, jenže boty jsme potřebovali a strávili jsme tam už spoustu času.
Když jsme konečně zaplatili a odcházeli, všimli jsme si venku u vchodu skupinky lidí, kteří rozbalovali tašky a třídili boty, co nakoupili. Některé hned balili zpátky a dávali si je stranou. Bylo jasné, že nejde o rodinu, co by si chtěla jen vybavit děti na školní rok. Spíš to připomínalo překupníky, kteří to za chvíli nabídnou jinde. A v tu chvíli na mě padla zvláštní vina. My jsme tam přijeli s dobrým úmyslem, chtěli jsme dětem koupit obyčejné boty, ale najednou jsme si připadali, že jsme součástí něčeho, co nemá daleko od šmeliny a chamtivosti. Viděl jsem, jak se děti dívají, jak se ptají, proč ti lidé takhle nakupují, a došlo mi, že jim těžko vysvětlím, že svět není vždycky fér a poctivý.
Domů jsme jeli tišeji, než jsme vyjeli. V autě byla chvíli atmosféra, že se vlastně nikdo netěší z toho, co jsme pořídili. Ano, děti dostaly boty, my jsme také našli, co jsme hledali, ale ten pocit radosti, že jsme udělali něco dobrého, se vytratil. Zůstal jen pocit, že jsme byli svědky něčeho nehezkého, že jsme byli v davu, který se nechoval dobře, a že jsme možná sami přispěli k tomu, co nás ve výsledku zklamalo. Odjížděli jsme s taškami, ale zároveň s tíhou, která na nás dolehla víc než cokoli jiného. A já si po cestě domů říkal, že možná příště radši zaplatím o pár korun víc a koupím boty tady, než abych si z Polska odnášel nejen nákup, ale i pocit viny.
