Článek
Tohle nebyla žádná bublina. Tohle byl výbuch. Poprask. Chaos. A taky důkaz, že když se někde řekne „levně“, lidi se sjedou z půl republiky. Sama jsem tam jednou šla. Chtěla jsem si to zkusit. A dodnes nevím, jestli mám víc vzpomínku na ty křiklavé cedule nebo na tu atmosféru, která se mi zaryla pod kůži. Bylo to hrozné. Neuvěřitelné. A teď, když jsem si přečetla, že tenhle pražský experiment po půl roce končí a přesouvá se na Moravu, říkám si jediné – tam to teprve bouchne.
Ten outlet byl v pražské čtvrti Štěrboholy. Kdo to tam zná, ví, že parkování je tam v běžný den výzva. A teď si představte, že tam postavíte obchod, kde se dají koupit mikiny za třicet korun a boty za cenu oběda v kantýně. Od rána tam stály fronty. Lidi si brali volno z práce, jeli přes celou Prahu, někteří i vlakem z jiných krajů. A to všechno kvůli tomu, že tam zbylo zboží z Německa a Rakouska, které by se jinak zlikvidovalo. Někdo to bral jako záchranu peněženky, jiný jako sport. Ale výsledek byl stejný – přetlak, tlačenice, hádky o poslední kusy, lidé sedící na zemi, převrácené koše, personál v panice. Já tam byla jednou. A dost.
Čekala jsem ve frontě skoro hodinu. Mezitím se kolem mě stihli pohádat dvě maminky o dětské boty, jeden pán dostal vynadáno, že předbíhá, a jedna paní se tam rozbrečela, protože jí někdo vyfoukl z ruky slevový kabát. Když jsem se konečně dostala dovnitř, byla jsem tak otupělá, že jsem nevěděla, jestli mám nakupovat nebo utíkat. Ale nějak jsem se prodýchala, vzala si dvě věci a šla k pokladně, kde se stála další fronta. A řekla jsem si, že tohle není normální. Že tohle je důkaz, jak zoufalí jsme, když nám někdo slíbí „značku za pakatel“.
A teď se to má přesunout. Praha končí, Morava začíná. Outlet se balí a pojede dál, konkrétně do areálu u nákupního centra Olympia v Brně. A mně běhá mráz po zádech. Protože jestli si někdo myslí, že se tam sejdou jen místní, hluboce se mýlí. Tohle jsou akce, kam jedou lidi klidně tři hodiny vlakem, přespí u známých, přivezou si kufr a jedou na jistotu. A já si neumím představit, co se bude dít, až to otevřou. Protože Morava je srdce šetřivosti. Lidi tam umí s penězi zacházet, umí si poradit, ale taky se nebojí si pro slevu dojet. A jestli se někde má stát další nákupní šílenství, bude to tam. Jen doufám, že to zvládnou líp než v Praze.
Těžko říct, proč zrovna tenhle outlet způsobil takový rozruch. Možná je to tím, jak drahé je dnes všechno ostatní. Možná tím, že jsme unavení z běžných obchodů, kde jsou ceny každým týdnem jinde. Možná tím, že pořád ještě věříme, že když je něco z ciziny, je to lepší. Ale ať je to jak chce, ta atmosféra, co jsem tam zažila, byla zvláštní. Byla v ní naděje, ale i bezmoc. Radost, ale i vztek. Lidi tam chodili, jako by šlo o přežití. A přitom šlo „jen“ o oblečení. Ale možná v tom bylo víc. Možná jsme už tak dlouho tlačení ke zdi, že jakmile nám někdo ukáže skulinku, jdeme bezhlavě.
Nechci to soudit. Každý si hledá, kde ušetřit. Ale bylo by fajn, kdybychom si u toho pořád zachovali důstojnost. A taky trochu lidskosti. Protože nikdo by neměl odcházet z obchodu se slzami v očích jen proto, že na něj zbyla jen jediná velikost. A nikdo by neměl cítit, že ho ostatní odstrkují, protože má pomalejší pohyby nebo si všechno neprohlíží dost rychle. Tohle není závod. A neměl by být.
Outlet v Praze končí. Skončí i ten chaos? Těžko říct. Ale jedno vím jistě – až otevřou v Brně, bude to znovu zkouška. Ne obchodní. Ale lidská. Protože není umění jít si pro slevu. Umění je, jak se při tom chováme. A jestli dokážeme zůstat lidmi i mezi cedulemi „vše za 19 Kč“.
