Článek
Ne kvůli počasí, ne kvůli trase. Kvůli větě, kterou mi řekl úplně cizí muž, ještě než si vůbec pořádně sedl.
„Vy vypadáte úplně jako moje bývalá žena. Ta mi teda dala zabrat…“
Usmál se. Takový ten úsměv, co nevíte, jestli je přátelský nebo výsměšný. A než jsem stačila jakkoli zareagovat, pokračoval. „Taky měla tenhle výraz. Takový… vzdorovitý. Byla to teda pěkná potvora, promiňte, že to říkám. Ale vy jste jí fakt podobná. Až mi zatrnulo, když jsem vás viděl.“
Seděla jsem u okna, on si sedl vedle. Měla jsem před sebou dvě hodiny cesty. A hlavou mi běželo jen: Co to právě řekl?
Nešlo jen o to přirovnání. Nešlo o tu ex. Šlo o tón. O to, co se pod tím skrývalo. Jako by tím jedním nenápadně podaným komentářem otevřel dveře k tomu, že už mě zařadil. Že už si mě přeložil. Že už ví, co jsem zač. Protože „vypadám jako jeho ex“. A ta mu přece zničila život.
Byla jsem zaskočená. Ne proto, že mě někdo oslovil – to se stává. Ale proto, jak rychle mě vtáhl do svého příběhu. Jak samozřejmě předpokládal, že o něj budu stát. Že mě bude zajímat, co mu ta žena provedla. A hlavně – že mi to může říct. Jako by to bylo normální. Oslovit cizí ženu a během minuty jí sdělit, že mu připomíná „potvoru“.
Nejsem konfliktní. Neumím hned vyletět. Tak jsem se jen usmála. Takovým tím úsměvem, co vlastně není úsměv, jen obrana. Ale v hlavě se mi točilo všechno. A s každým dalším jeho pohledem jsem se cítila víc a víc nesvá.
Protože on tím neskončil. Povídal dál. O tom, jak byl v tom vztahu „za blbce“. Jak ji „živil“. Jak ho „ničila výčitkami“. Jak je dnes konečně volný. A že „už ženský dávno prokoukl“.
A pořád se u toho na mě díval. Jako by čekal, že mu dám za pravdu. Že se zasměju. Že mu pogratuluju k prozření. Ale já tam jen seděla, mlčela a přemýšlela, co vlastně čeká.
Celou tu dobu to bylo nepříjemné. Ne vyloženě děsivé. Ale vtíravé. Nátlakové. Takové to chování, co se blbě popisuje, protože na papíře vypadá nevinně, ale když to zažijete, cítíte, že něco není v pořádku.
Neřekl nic vulgárního. Nesahejte si na mě. Neřval. Ale překročil hranici. Tu neviditelnou hranici, kterou každý z nás má. A kterou člověk pozná až ve chvíli, kdy ji někdo naruší.
Bylo mi nepříjemně. Ale zároveň jsem se přistihla, jak se snažím být „slušná“. Jak nechci „dělat scénu“. Jak doufám, že to nějak přejde. A že vystoupí dřív než já.
A to je na tom možná to nejsmutnější. Že my ženy jsme takhle naučené. Odmalička. Být milé. Neurazit. Nevyčnívat. Když se někdo chová zvláštně, tak radši dělat, že se nic neděje. Ne proto, že by nám to bylo jedno – ale protože máme strach, co by mohlo přijít, kdybychom se ozvaly.
A přesně v tomhle spočívá ta nespravedlnost. Že když se někdo chová nevhodně, odpovědnost za atmosféru často přebíráme my. Ne on. My přemýšlíme, jak z toho ven bez konfliktu. Jak to „neeskalovat“. Jak se usmát, být „dospělé“ a „nad věcí“. Ale přitom v sobě dusíme napětí, které by vůbec nemělo vzniknout.
Ten muž mi neublížil. Ne fyzicky. Ale ten rozhovor, nebo spíš monolog, ve mně zůstal. Cestou zpátky jsem o něm přemýšlela. O tom, kolik žen takhle denně poslouchá cizí příběhy, které jim nikdo neřekl proto, aby je poznal, ale aby je využil jako zrcadlo. Aby je přehnul do nějaké škatulky, která už je předem připravená.
Protože mi nepřipadal jako zlý člověk. Jen… neuvěřitelně zvyklý na to, že může mluvit, hodnotit, soudit. Bez zájmu o to, co si o tom druhý člověk myslí. Že může ženě říct, že mu připomíná tu, co ho „ničila“, a ještě čekat pochopení.
A co kdyby to bylo naopak? Co kdybych já seděla vedle neznámého muže a řekla: „Vy vypadáte jako můj bývalý, co mi udělal peklo ze života. Taky měl takový ten samolibý úsměv.“ Jak by to znělo? Nepatřičně? Nezdvořile? Útočně?
Tak proč je v pořádku, že to zní z druhé strany?
Nechci z toho dělat drama. Ani velké feministické prohlášení. Ale chci o tom mluvit. Protože vím, že se to děje. Pořád. Že stačí být žena a sednout si do vlaku. A že vždycky existuje riziko, že někdo začne rozplétat svou bolest na váš účet.
Ne že by bylo špatně mít bolest. Ale nikdo nemá právo ji vykládat tak, že z vás dělá její viníka jen proto, že „vypadáte podobně“. Nikdo nemá právo vás svými zkušenostmi předem definovat. A už vůbec ne očekávat, že mu budete dělat psychologa, když vy jste si chtěla jen v klidu dočíst knížku.
Přemýšlela jsem dlouho, proč mě to tak vzalo. A myslím, že to bylo proto, že jsem se cítila nesvobodná. Že ten okamžik, kdy mi řekl, jak „vypadám“, mi vzal kontrolu. Vtiskl mi roli, o kterou jsem nežádala. A já se místo čtení dívala z okna a přála si, aby tahle jízda skončila.
Dnes už bych možná reagovala jinak. Možná bych se zvedla. Možná bych řekla nahlas, že se necítím dobře. Možná bych mu jen popřála hezký den a šla si sednout jinam. Ale tehdy jsem to neuměla. A vím, že spousta žen to neumí dodnes. Ne proto, že by byly slabé. Ale protože byly příliš často v situacích, kdy se jim říkalo: „No tak, nebuď přecitlivělá. To nic nebylo. Jen sranda.“
Jenže není to sranda. Není to banalita. Je to způsob, jak se nepozorovaně vytváří atmosféra, v níž se některé věci prostě „snášejí“. Protože nejsou „dost špatné“, aby se o nich mluvilo. Ale jsou dost špatné na to, aby zůstávaly v nás.
A tak si přeju, abychom se přestaly bát říct: „Tohle mi není příjemné.“ Abychom nemusely analyzovat, jestli je ten člověk neškodný nebo ne. Abychom měly právo prostě být. Ve vlaku. V klidu. Bez rolí, bez výkladů, bez zrcadlení.
A taky si přeju, aby si muži – i ti hodní – občas uvědomili, co říkají. Jak to zní. Jaký to může mít dopad. Ne všechno, co se jeví jako úsměvná poznámka, je vtipné. A ne všechno, co vypadá jako konverzace, je oboustranný rozhovor.
