Článek
Prostě rodinná událost, jakých už člověk v životě pár zažil, a u nichž se hlavní emoce drží někde mezi lehkou nervozitou a pasivně agresivním úsměvem. Oslava se konala u nás doma, protože máme rozkládací stůl a balkón, kam se vejde i ten podivný plastový stolek, na kterém se vždycky kýve sklenice. Pozvala jsem nejbližší. Moji mámu, bratra s přítelkyní, dědu, který stejně nikdy nic neřekne, a samozřejmě taky Honzovu rodinu – jeho maminku, tatínka a sestřenici, která si zásadně nosí vlastní pití. Prý je na „něco“ alergická, ale nikdy neupřesnila na co.
Všechno probíhalo celkem v klidu. Honza rozléval nealko víno, které chutnalo jako rozpuštěný bonbon s nádechem viny, a máma s tchyní seděly u sebe, čímž jsem si naivně myslela, že podporuju mezigenerační dialog. A pak přišel dort. Nutno říct, že jsem ho pekla sama. Poprvé. Podle receptu, který měl osm řádků, ale stejně mi připadal jako výňatek z kuchařky čínského strojírenství. Těsto se trochu připálilo a krém byl řekněme… alternativní. Ale dort držel. A vypadal skoro jako na obrázku. Tedy pokud máte mírně rozmazaný zrak a nostalgii po 90. letech.
Dort jsem postavila na stůl s lehkou hrdostí a větou: „No, tak tady je, není to dokonalý, ale je to od srdce.“ Ticho. A pak to přišlo.
„To jste pekla sama?“ zeptala se tchyně s výrazem, jako kdyby zkoumala ručně tkaný koberec z plastu. „Ano,“ odpověděla jsem, stále ještě s tím úsměvem, který se udrží první dvě sekundy po výstřelu. „No… to je odvážné,“ pronesla, a v tom hlasu bylo všechno. Vzpomínky na dorty z Vídně, na cukrárnu u Kláry, kde se piškot dělá správně. A samozřejmě taky nenápadná poznámka o tom, že některé věci by se měly přenechat profesionálům. Nebo alespoň lidem s váhou digitální.
Moje máma si tuhle větu evidentně vzala osobně. Ne snad kvůli dortu, ten jí upřímně chutnal (tvrdila), ale spíš kvůli tomu tónu. Tónu, který říká: „My jsme jinde, ale děláme, že nejsme.“ „Ale no tak, na to, že je to její první pokus, je to výborné,“ ozvala se. A už to jelo. „To já jen, že cukr se má vařit, ne míchat do studeného másla,“ odvětila tchyně. „Zato vám se povedl ten majonézový salát minule. Byl to vlastně takový originální krém z octa,“ řekla moje máma. „Vy jste ho jedla?! Vždyť jste říkala, že nejíte nic s majonézou!“ „Ano, protože jsem nepoznala, že to je majonéza!“
Zatímco hosté tiše zírali na kávovou sedlinu nebo se tvářili, že zrovna čtou složení na obalu ubrousků, konverzace u stolu přecházela do fáze, kterou by jeden antropolog označil jako „řecko-balkánské napětí se smíšenou frontou“. Děda najednou vstal a odešel na balkon. Tvrdil, že tam má lepší výhled. Bylo osm večer a venku už byla tma. Já seděla mezi nimi a přemýšlela, co je na tom všem nejhorší. Jestli to, že jsem chtěla udělat radost a výsledkem byla rodinná roztržka. Nebo to, že se hádaly dvě ženy, které jinak zvládnou konverzovat třeba o květináči nebo počasí bez újmy. Anebo to, že dort už nikdo nedojedl.
Po půlhodině se obě strany uklidnily, tchyně se šla podívat na pokojíček a moje máma demonstrativně umývala nádobí s výrazem ženy, která drží rodinný étos v čistotě. Honza se mě jen tiše zeptal, jestli nemáme doma slivovici. Když pak všichni odešli, sedla jsem si na gauč, vzala si kus vlastního dortu a snědla ho bez výčitek. Nebyl dokonalý, krém se trochu srazil a korpus byl na jedné straně tvrdší. Ale byl můj. A celý ten večer byl taky náš. Se vším všudy. I s hádkou. I s těmi tichými minutami, kdy se díváte do stolu a přejete si být někde v autobuse na cestě do Brna.
Druhý den mi tchyně poslala SMS: „Dort pěkný. Příště zkusit méně cukru. Jinak dík.“ A moje máma? Přinesla mi formu na bábovku a řekla: „Tohle ti půjde líp.“ A tak jsem pochopila, že rodina není o dokonalosti, ale o improvizaci. O schopnosti přežít i chvíle, kdy se dort stane válečným polem. A hlavně – o umění nevzít si všechno tak vážně. Protože kde se lidé mají rádi, tam se hádají nejvíc.
