Článek
A pak se jednoho dne objevilo jablko. Na trávníku, uprostřed ničeho. Žádná jabloň nikde poblíž, rozhodně ne na mé straně plotu. Řekla jsem si – stane se. Ale když se to opakovalo, začala jsem být nervózní. Ne kvůli tomu ovoci. Kvůli tomu, že se v mém prostoru něco děje, a já nevím proč.
Ze začátku jsem to sbírala beze slova. Přemýšlela jsem, jestli to nemůže být omyl. Jestli třeba někdo nekrmí srnky a nepřehodil to špatně. Ale byla to zahrada. Oplocená. A jablka přibývala. Jednou tři, jindy jedno. Občas lehce nahnilé, jindy úplně tvrdé. Až to jednou bouchlo přímo do plastového stolku, u kterého jsem seděla s hrnkem kafe. Lekla jsem se. A zároveň mě to rozčílilo. Ne to jablko, ale ten princip. Ten pocit, že vám někdo narušuje prostor, bez ptaní, bez omluvy, bez smyslu.
Soused byl vždycky trochu zvláštní. Starší pán, asi tak o deset let přede mnou. Vysoký, štíhlý, s výrazem někoho, kdo se pořád něčím zabývá. Mluvili jsme spolu jen párkrát, vždycky spíš neutrálně. Nikdy nebyl nezdvořilý. Ale ani přátelský. Jednou jsem mu nabídla koláč, který jsem upekla, a on se na mě podíval, jako bych mu nabízela otrávenou muchomůrku. Od té doby jsme se víceméně míjeli.
Ale jablka přicházela dál. A já už nemohla najít jiný důvod než ten nejjednodušší – že mi je tam hází on. Záměrně. A tak jsem to udělala. Vzala jsem jedno z těch jablek do ruky, přešla jsem ke společnému plotu a zazvonila na jeho zvonek. Nevěděla jsem přesně, co řeknu, ale věděla jsem, že tam už nemůžu jen tak stát a dál dělat, že se nic neděje. Otevřel mi po chvíli, v domácích kalhotách a s očima, které vypadaly překvapeně, ale ne zaskočeně.
Řekla jsem mu přímo, co mě trápí. Že se mi na zahradě objevují jablka. Že vím, že je to on. A že bych ráda věděla, proč je hází ke mně. Čekala jsem cokoliv. Že zapře. Že se naštve. Že se mi vysměje. Ale nestalo se nic z toho. Jen pokrčil rameny a řekl: „Aspoň něco z toho máte, když už vám pořád padá listí k nám.“
Zůstala jsem stát s pusou otevřenou. Listí. On mluvil o listí z naší břízy, které na podzim padá k němu přes plot. A že si prý jednou řekl, že když už on musí shrabávat cizí listí, tak já si můžu občas sebrat jeho jablko. Jen tak. Bez ptaní. Bez domluvy. Taková malá sousedská pomsta v ovocném balení.
Musím přiznat, že jsem chvíli nevěděla, co na to říct. V první chvíli mě to naštvalo. Protože jsme nikdy neslyšeli žádnou stížnost. Nikdy nám neřekl jediné slovo o tom, že by mu něco vadilo. A najednou se dozvím, že mě půl roku „trestá“ tím, že mi hází ovoce na záhonky. Ale pak mě to přešlo. Přišlo mi to vlastně hrozně lidské. Dětinské? Možná. Ale upřímné. V jeho očích to bylo fér. On něco dostane, já něco dostanu. Že to vůbec nechci, na to se neptal. Ale nebyl v tom záměr ublížit. Jen neschopnost říct nahlas, že mu něco vadí.
Řekla jsem mu, že chápu, že ho listí může obtěžovat. Ale že bych to ráda slyšela dřív. Že jsem klidně schopná břízu prořezat, nebo mu na podzim pomoct se zahradou. Ale že házení jablek není komunikace. A že mě to spíš zneklidňovalo, než že by mi to přišlo vtipné.
Chvíli jsme tam stáli. On pak vzdychl a řekl, že to asi přehnal. Že ho prostě štvalo, jak lidi dneska jen koukají přes ploty, ale nic si neřeknou. A že měl pocit, že mě to nebude zajímat. Možná v tom bylo něco víc. Osamělost. Potřeba kontaktu. Možná i kus zahořklosti, který se v lidech za ta léta nahromadí, když si všechno nechávají pro sebe. Ale stála jsem tam, držela to jablko v ruce, a místo naštvání jsem cítila, že se vlastně něco prolomilo.
Od té doby mi už na zahradu nic nelítá. Ale minulý týden jsem našla za plotem bedýnku s několika jablky, čistými, krásnými. A u nich malý lístek: „Na koláč. Honza.“ Usmála jsem se. Upekla jsem štrúdl, zabalila pár kousků do ubrousku a šla zazvonit zpátky. Otevřel opatrně, ale když uviděl, co držím, pousmál se. Pozval mě dál. Poprvé za ty roky jsem viděla jeho kuchyň. Seděli jsme u stolu, pili kafe, povídali si o dřevu, o zateplení, o sousedech. Byl to normální rozhovor mezi dvěma lidmi, kteří by si možná mohli rozumět, kdyby přestali předpokládat a začali se ptát.
Dneska si myslím, že většina sousedských problémů nevzniká z nenávisti. Ale z mlčení. Z drobných pocitů, které se časem nafouknou, když je nikdo nepojmenuje. A pak stačí pár jablek, pár suchých vět, a celé to dostane tvar, který ani jeden nechtěl.
Jsem ráda, že jsem se šla zeptat. Ne proto, že by mi chyběla jablka. Ale protože vím, že někdy se pod podrážděností skrývá něco jiného. Strach. Samota. Neumění si říct o pomoc. A že jeden otevřený rozhovor může změnit atmosféru na celé ulici víc než stovka úsměvů z dálky.
Možná to zní banálně. Ale od té doby se na ty jablka dívám jinak. Už nejsou nechtěným signálem agrese. Jsou připomínkou, že věci, které nás štvou, často vyřeší jediné – zeptat se proč. Bez výčitek, bez křiku, bez domněnek. Prostě jen lidsky.
