Článek
Nikdy jsem od vlastních rodičů nedostala to, co dítě potřebuje. Skutečnou rodinu a lásku jsem našla až v osmi letech – u cizích lidí, kteří se stali mým vším.
„Teto, můžu dneska zůstat na večeři?“ zeptala jsem se jednoho dne sousedky v našem paneláku. Tehdy jsem netušila, že tahle obyčejná otázka navždycky změní můj život. V jejich bytě ve třetím patře jsem objevila to, co mi doma tolik chybělo – opravdovou rodinu.
U nás doma to bylo těžké. Máma byla věčně pryč, táta pil. Často jsem neměla co jíst a chodila jsem špinavá. Ale u tety Jany a strejdy Pavla to bylo úplně jiné. Z jejich bytu vonělo jídlo a bylo tam plno smíchu a tepla.
„Pojď mi pomoct vařit,“ říkala mi teta Jana. Učila mě všechno, co by mě normálně měla učit máma nebo táta. Jak nakrájet zeleninu, jak upéct buchty, jak prostřít stůl. Hltala jsem každou minutu téhle obyčejné rodinné pohody.
Jejich Petře bylo o dva roky víc než mně. Ze začátku se jí moc nelíbilo, že se u nich pořád motám. Ale teta Jana měla dost lásky pro obě. Vždycky říkala: „Láska se násobením zvětšuje, dělením nezmenšuje.“
Začala jsem u nich doma být čím dál víc. Nejdřív jen odpoledne, pak i večer, nakonec i přes víkend. Mým rodičům to bylo jedno. Byli rádi, že se o mě někdo postará. A já poprvé zažila, jak funguje normální rodina.
Strejda Pavel se každý den ptal na úkoly, kontroloval mi žákovskou, chodil na třídní schůzky. Zajímal se o mě víc než můj vlastní táta. Snažila jsem se ze všech sil, abych je nezklamala.
Teta Jana mi kupovala oblečení, brala mě k doktorovi, česala mi vlasy. Před spaním mě objímala a říkala: „Jsi naše holčička.“ V jejím náručí jsem našla všechno, co mi doma chybělo.
Když mi bylo dvanáct, rodiče se prostě sbalili a zmizeli. Nechali mě tam. Byla jsem vyděšená, ale teta se strejdou ani na vteřinu neváhali. „Zůstaneš u nás,“ řekli tehdy. A z náhradní rodiny se stala ta pravá.
Je mi třicet a mám své vlastní děti. A když volají „babičko“, běží k tetě Janě. Protože ona a strejda Pavel jsou moji skuteční rodiče. Ne po té biologické stránce, ale jsou nejdůležitější – tou srdeční láskou.
Píšu to pro všechny děti, které se cítí doma ztracené. A taky pro všechny „tety Jany“ a „strejdy Pavly“, co dokážou otevřít své srdce cizímu dítěti. Protože rodina není jen o společné krvi, ale hlavně o lásce.
Svým náhradním rodičům budu navždycky vděčná. Ukázali mi, co je to skutečná rodina. Dali mi domov v době, kdy jsem ho zoufale potřebovala. A hlavně – dali mi lásku, díky které jsem se naučila být dobrým člověkem a rodičem.
Někdy ty nejkrásnější rodiny nevzniknou narozením, ale tím, že si je najdeme. A ta největší láska často přichází od lidí, kteří by nás vůbec milovat nemuseli – ale stejně to dělají, a to celým svým srdcem. Zato jim moc děkuji.
