Článek
Děti větší, manžel pořád v práci, já po ztrátě místa na poloviční úvazek a s hlavou plnou pochybností, co bude dál. V tu dobu mi zazvonil telefon. Byl to hlas, který jsem neslyšela léta. Hlas kolegyně z bývalé práce. Tehdy jsme si byly blízké, ale život nás rozdělil. Ona zůstala, já odešla jinam, a pak jsme se zkrátka přestaly vídat. „Ahoj, hele, vím, že je to trochu narychlo, ale potřebujeme záskok. Na pár dní, možná týden, za kolegyni, co onemocněla. Nechceš přijít pomoct?“
Chvíli jsem mlčela. Byla jsem zaskočená. V hlavě mi naskakovaly výmluvy. Že už jsem z toho vypadla. Že nevím, jestli to zvládnu. Že jsem přece jen doma už delší dobu. Ale zároveň se ve mně něco ozvalo. Takový ten tichý hlásek, co zašeptá: „Zkus to. Co můžeš ztratit?“ A tak jsem řekla ano. Ani ne za hodinu jsem už hledala, co si vezmu na sebe, hledala poznámky z dřívějška a přemýšlela, jestli si ještě vůbec pamatuju hesla do systému.
První den, první nervy
Pamatuju si, jak jsem ráno stála před budovou a zhluboka dýchala. Byla to ta samá chodba, ten samý zvonek, ty samé dveře. Ale přesto to bylo jiné. Jako bych najednou byla hostem ve vlastním příběhu. Uvnitř mě přivítala kolegyně s širokým úsměvem. „Jsem tak ráda, že jsi to vzala. Všechno ti připomeneme, bude to jako dřív.“ A opravdu. První hodina – nejistota. Druhá – soustředění. Třetí – jako bych nikdy neodešla. Když mi zazvonil telefon a já zvedla sluchátko se stejnou formulací jako kdysi, sama jsem se zarazila. Tělo si pamatovalo. Hlava si pamatovala. Já si pamatovala. Domů jsem přišla unavená, ale s tak zvláštním pocitem v sobě. S lehkostí. S hřejivou jistotou, že ještě nejsem „za zenitem“.
Dny se natáhly, stejně jako úsměv
Původní plán byly tři dny. Pak se kolegyně z nemocenské nevracela. Nakonec z toho byl týden. Pak dva. A pak přišla vedoucí s otázkou: „Poslyš, nechtěla bys zůstat? Třeba na částečný úvazek? Hodíš se sem. A sedíš nám sem lidsky.“ Zůstala jsem na ni koukat. Já, která před týdnem seděla doma s hlavou sklopenou, teď dostávám nabídku, aniž bych ji hledala? Ale co mě překvapilo víc než samotná nabídka, byl můj vlastní pocit. Já chtěla. Opravdu jsem chtěla.
Lidé, co mě vrátili zpátky
Nebyla to jen práce jako taková. Byla to ta atmosféra. Lidé, které jsem znala, a kteří mě přivítali zpátky, jako bych nikdy neodešla. Ten malý kolektiv, kde si všichni pomáhají, kde není důležité, kdo má jakou pozici, ale co komu leží na srdci. Zasmály jsme se nad starými historkami, navázaly tam, kde jsme před lety skončily. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl pocit, že někam patřím. Že jsem součástí něčeho většího než jen domácí rutiny. A začala jsem rozkvétat. Upřímně – měnila se mi nálada, moje energie, moje sebevědomí. Manžel mi po pár dnech řekl: „Ty jsi jiná. Zase se usmíváš jinak.“ A měl pravdu. Přestala jsem se litovat. Přestala jsem se cítit neviditelná.
Jsem se našla
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mě jedno obyčejné zavolání na záskok vytáhne z šedi, nevěřila bych mu. A přesto se to stalo. Protože to nebyla jen práce. Byl to návrat k sobě. K tomu, co umím. K tomu, co mě baví. K lidem, kterým na mně záleží. Dnes už tam nepracuji jen „na záskok“. Mám smlouvu, jasné místo, kolektiv, který si vážím, a hlavně – sama sebe zase trochu víc. A tak když mi někdo dneska řekne, že nemá chuť nic zkoušet, že je „moc starý“ nebo „z toho vypadl“, říkám mu: Zvedni ten telefon. Přijmi tu náhodnou výzvu. Protože nikdy nevíš, co z ní může vyrůst.
Mně ten telefonát změnil život. A přitom to celé začalo jen větou: „Na pár dní. Záskok. Pomůžeš?“ A já řekla ano. A to ano mi otevřelo dveře, které jsem už považovala za dávno zavřené. Protože někdy i malý krok bokem vrátí člověka zpátky na cestu. A někdy se velké věci rodí nenápadně. Třeba z obyčejného telefonátu.
