Článek
Po práci, hladová, nervózní, s hlavou plnou e-mailů, které na mě ještě večer čekají. Přemýšlela jsem, jestli vzít brambory nebo těstoviny, jestli risknout nějakou zeleninu, co se mi už párkrát zkazila dřív, než jsem ji vůbec stihla vyndat z tašky, a tak jsem tam chodila tak trochu automaticky. Až do chvíle, kdy jsem si začala všímat, že mě někdo sleduje.
Stál tam nenápadný starší pán, asi šedesátník, měl béžovou bundu, lehce zmačkané kalhoty a košík, ve kterém byly jen sardinky, rohlíky a pivo. Působil jako někdo, kdo chodí na nákup každý den, přesně ví, co chce, a víc neřeší. Jenže tentokrát evidentně řešil. Mě. Teda konkrétně to, co si dávám do košíku já.
Nejdřív jsem si říkala, že je to náhoda. Že jen zírá do prázdna. Pak že možná sleduje nějakou akci, kterou přehlédl. Ale když mě sledoval už za třetím regálem, a já cítila, jak se za mnou zastavuje u každé police, začalo mi to být nepříjemné. V hlavě mi začala nabíhat klasická vnitřní obrana – co chce? Proč kouká? Mám něco na zádech? Nebo je to nějaký divný typ, co se baví tím, že si čte nákupní strategie cizích žen?
Zastavila jsem u regálu s čokoládami. Neplánovala jsem ji, ale byla jsem unavená a řekla si, že si jednu prostě vezmu. Hořkou, s pomerančem. Sáhla jsem po ní, položila ji do košíku a v tu chvíli to přišlo. Ten pán se ke mně naklonil a naprosto vážně řekl: „Takhle to začíná. Nejdřív jedna čokoláda, a za měsíc budete kupovat dvoje tepláky a brečet u telenovely.“
Zůstala jsem na něj zírat. Vteřinu, dvě. Chtěla jsem něco říct. Všechno ve mně se stáhlo. Kdo je vůbec, že mi něco takového říká? Co si dovoluje? Jak ho napadlo, že má právo mě komentovat? A v hlavě mi běželo všechno, co bych mu mohla odseknout. O tom, že žijeme ve svobodné zemi. O tom, že každý má právo si koupit, co chce. O tom, že je neuvěřitelně nezdvořilý. Ale místo toho jsem se v další vteřině prostě rozesmála.
Asi tím, jak to řekl. S takovou samozřejmostí, s tím suchým tónem, s lehkým ironickým úsměvem, který jako by říkal – nebojte, já taky brečím, jen u jiného druhu sladkostí. A najednou z něj spadla ta podivná auru „stalkera z Alberta“. A stal se z něj pán, který si prostě dovolil říct něco nevhodného v době, kdy se už skoro nic říkat nesmí. A řekl to způsobem, který mě odzbrojil.
Odpověděla jsem mu jen: „Možná jo. Ale aspoň to budou dobré tepláky.“ A usmáli jsme se na sebe. On přikývl, ukázal na svoje sardinky a řekl: „Já už se smířil. Tady tohle je moje verze telenovely.“ A odešel.
Zůstala jsem tam ještě chvíli stát. A říkala si, jak málo někdy stačí, aby se nám úplně změnil den. Jak snadno se urazíme, jak rychle soudíme. A jak někdy ten, kdo nám připadá jako podivín, může být jen člověk, který se snaží říct – vidím tě, žiješ, jsme na tom podobně. Možná trochu neohrabaně. Ale upřímně.
Od té doby se víc dívám kolem sebe, když jdu na nákup. Ne jestli mě někdo sleduje, ale jestli já náhodou nepřehlížím lidi. Jejich únavu, jejich zvláštní výběr v košíku, jejich malé osobní příběhy, které se skládají z jogurtů, rohlíků, piva a sardinek. A občas se usměju. Třeba jen tak. Protože i ten nejběžnější nákup může být chvílí, kdy se s někým lidsky střetneme. A kdy místo naštvání může přijít smích. A s ním i trochu úlevy. Protože všichni někdy kupujeme čokoládu v nevhodný den. A je fajn vědět, že nejsme sami.
