Článek
Já si dokonce koupila nové šaty, které bych si doma nikdy nevzala. Těšila jsem se, že tam na chvíli zapomenu na všechno nepříjemné. Jenže se stalo něco, co bych si do té chvíle představila maximálně jako zápletku v seriálu.
Byl to třetí den. Dopoledne jsme byly na pláži, pak oběd v jedné ze skleněných restaurací a odpoledne trochu nákupy. Bylo horko, dusno, měly jsme pocit, že se potíme i zevnitř, ale zároveň jsme si říkaly, že si tuhle „jinou realitu“ prostě užijeme. Když jsme se vrátily na hotel, našla jsem pod dveřmi obálku. Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký reklamní leták nebo informace z recepce. Jenže to nebylo ani jedno.
Obálka byla tenká, čistě bílá, bez jakéhokoliv označení. A uvnitř jen malý lístek. Na něm stálo: „Vím, kde bydlíš. Dávej si pozor.“ Nic víc. Žádný podpis, žádný kontext. Jen tohle.
První pocit? Ztuhnutí. Takové to vnitřní sevření, kdy najednou zapomenete dýchat. Srdce mi začalo bušit, jako by se rozhodlo proběhnout maraton. A hlavou mi bleskla otázka: Co to je? Špatný vtip? Někdo z personálu? Nebo – což bylo to nejděsivější – někdo, koho jsme za těch pár dní potkaly a komu jsme nevěnovaly pozornost?
Ukázala jsem to kamarádce. Nejdřív se zasmála. Myslela si, že si někdo dělá legraci. Možná někdo, komu jsem se líbila. Ale čím víc jsme o tom mluvily, tím míň vtipné to bylo. V hotelu nikdo nic neviděl, kamery na chodbě sice byly, ale prý „v tom úseku nefungují“. Klasika. A recepční se tvářil jako robot. Formálně milý, ale úplně odtažitý. Jako by něco tušil, nebo se nechtěl do ničeho plést.
Začaly jsme si všímat detailů. Že si nás někdo možná fotil na pláži. Že v obchodě s elektronikou za námi stál muž, který se nás ptal, odkud jsme a kde bydlíme. Že jeden z číšníků nám řekl jménem, i když jsme mu ho neřekly. Do té doby nevinné momenty najednou v hlavě skládaly mozaiku, která se mi vůbec nelíbila. Možná jsem si to spojovala víc, než bylo potřeba. Ale ten lístek pod dveřmi všechno změnil.
Pocit bezpečí zmizel. Každý krok na chodbě hotelu jsme slyšely jako hrozbu. Každý pohled cizince na ulici byl najednou nepříjemný. Ve výtahu jsme se přestaly smát, v baru jsme přestaly pít. Z dovolené se stal režim přežití. Ne, nikdo nás nenapadl. Nikdo se nás přímo nedotkl. Ale to vnitřní napětí bylo obrovské. Protože nevíte, jestli jste jen paranoidní, nebo jestli vám opravdu hrozí nebezpečí.
Já jsem nebyla nikdy typ, co by panikařil. Spíš ten, kdo všechno vysvětluje logikou. Ale tentokrát mi logika nestačila. Když se ocitnete v cizí zemi, v kultuře, kterou úplně nechápete, v prostředí, kde se můžete spolehnout jen samy na sebe, a do toho vám někdo anonymně připomene, že „ví, kde jste“, znejistíte. A pocit znejistění, ten se nedá odsunout. Ten vám vleze do žaludku, do snů, do každého rozhodnutí, které uděláte.
Začaly jsme chodit ven jen za světla. Večer jsme raději zůstávaly na pokoji, sledovaly Netflix a pokoušely se chovat „normálně“. Ale nebylo to normální. Já jsem se několikrát přistihla, že sedím v posteli a jen tak koukám na dveře. Čekám, jestli se něco stane. Byla to směs strachu, studu a naštvání. Protože jsem si připadala jako blázen. Ale zároveň jsem cítila, že to není jen moje paranoia.
Neřekla jsem to rodičům, nechtěla jsem je děsit. A přiznám se, že ani doma jsem se k tomu moc nevracela. Protože lidé, kteří to nezažili, vám řeknou, že přeháníte. Že to byl vtip. Nebo že jste si to vymysleli. A vlastně i já jsem si chtěla co nejrychleji namluvit, že o nic nešlo. Jenže to se mi nedařilo. I týdny po návratu jsem kontrolovala zamčené dveře dvakrát. A měla jsem problém usnout, když jsem byla sama doma.
Ale dnes už se na to dívám i jinak. Jako na důležitou lekci. Že ženský instinkt má většinou pravdu. A že pocity, které máte, nejsou jen tak. Jsou to varovné signály, a my bychom se je neměly učit přehlížet.
Někdy se říká, že člověk nemá dělat z komára velblouda. Někdy je ten komár nakažený. A ignorovat ho může mít následky. Já jsem se nakonec z Dubaje vrátila v pořádku. Ale taky jsem se vrátila jiná. Opatrnější. Méně důvěřivá. A víc citlivá na tenká místa. Už si nikdy neřeknu „to bude v pohodě“, když cítím, že není. Protože pokud se musím přesvědčovat, že je všechno v klidu, znamená to, že už v klidu nejsem.
A tohle je možná to hlavní, co chci říct. Nezlehčujte svoje pocity. Ani když vám okolí tvrdí, že to nic není. A už vůbec ne tehdy, když vám někdo anonymně připomene, že vás sleduje. I kdyby to byl jen hloupý žert, vy máte právo na klid. A na bezpečí. A pokud vám ho někdo bere, není to vaše vina. Je to jeho problém. Vy se jen chraňte. A věřte si. Protože strach není slabost. Je to signál, že si vážíte sebe samé.
