Článek
Kladivo na Newtona
Lidské manýry mě nepřestávají šokovat.
Ještě víc mě šokuje, jak dobře jim rozumím.
Když někdo závidí sousedovi novou sekačku, rozumím tomu.
Když se úředník mstí za to, že ho kdysi ve škole tahali za uši, rozumím tomu.
Když se dva bratři dvacet let nebaví kvůli švestce na hranici pozemku, taky tomu rozumím.
Ale pořád mě překvapuje, jak často se stejné věci schovávají za titul profesora, akademika nebo génia.
Jako malý jsem si představoval vědce jako bytosti, které se živí čistou pravdou.
Něco mezi světcem a kalkulačkou.
Pak jsem si přečetl životopis Isaaca Newtona. A pochopil jsem, že vědec není opak blbce.
Někdy je to jen blbec s lepší matematikou. Newton byl génius. To mu nikdo nevezme.
Ale z lidského hlediska připomínal vzteklého jezevce zavřeného v archivu.
Když se s někým pohádal, nezapomněl. Když se cítil dotčen, neodpouštěl. Když získal moc, používal ji jako středověký vévoda.
Nechal zmizet Hookea. Protože Hooke měl pravdu.
Zničil Leibnize. Protože vymyslel integrální počet dřív.
Honil padělatele s nadšením člověka, který konečně našel povolání odpovídající jeho charakteru. Některé nechal mučit a zaživa rozčtvrtit.
Když jsem o něm četl, napadlo mě, že by bylo krásné půjčit si stroj času.
Ne proto, abych změnil dějiny. Jen proto, abych si z Newtona dělal srandu.
Stroj času stál v mé garáži mezi starou lodní kotvou a nefunkční sekačkou na trávu.
Vypadal jako kříženec papiňáku a varhan.
Vynálezce tvrdil, že funguje na principu kvantové superpozice.
Když jsem se ho zeptal, co to znamená, odpověděl: „Nevím. Ale funguje to.“
To mi přišlo dostatečně vědecké.
Nastavil jsem rok 1704.
Motor zaburácel. Ozvalo se lupnutí. A najednou jsem stál v Newtonově pracovně.
Seděl u krbu.
Mastná paruka nakřivo. Na stole hromada rukopisů. Vypadal jako člověk, který se právě pohádal s celým lidstvem a vyhrál.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Turista.“
„Odkud?“
„Z budoucnosti.“ Newton chvíli mlčel. „To je absurdní, vypadněte.“
„Počkejte deset minut.“
Položil jsem před něj notebook. Newton na něj zíral. Pak do něj opatrně šťouchl brkem.
„Je to nějaký druh knihy?“
„Ano. Jen se v ní nacházejí všechny knihy.“
„To je nemožné.“
„Co mi to tu říkáte? To je nemožné budete dnes říkat často.“
První hodinu jsem mu vysvětloval elektřinu.
Druhou atomy.
Třetí kvantovou mechaniku.
Ve čtvrté hodině se přestal hádat.
V páté začal pobledávat.
V šesté se začal kývat na židli.
Ze strany na stranu.
Pomalu.
Rytmicky.
Jako pacient v léčebně.
Vždy jsem mu řekl dost na to, aby to akceptoval, ale málo na to, aby to pochopil. Byl to takový můj způsob tortury.
„Takže ten elektron,“ řekl tichým hlasem, „neletí po jedné dráze?“
„Ne.“
„Ale nějaká dráha přece existuje.“
„Všechny.“
„Jak všechny?“
„Všechny.“
„Současně?“
„Přibližně.“
Newton zavřel oči.
„A pak?“
„Pak se jedna vybere.“
„Kdo ji vybere?“
„Nikdo,“ dodal jsem. „Příroda.“
„To nedává smysl.“
„Vítejte ve kvantovém světě dvacátého století.“
Když už vypadal dostatečně zlomeně, vytáhl jsem své tajné eso.
Krabici.
Uvnitř seděla kočka.
Tedy možná seděla.
A možná ne.
Newton si krabici prohlížel.
„Co je uvnitř?“
„Kočka.“
„To slyším,“ řekl.
„Je položivá a polomrtvá,“ upozornil jsem ho.
„To není možné.“
„Je.“
„Není.“
„Je.“
„Není.“
„Je.“
„Není.“
Po deseti minutách tohoto dialogu začal Newton tahat za vlastní paruku.
Byl to nádherný pohled. Dupal nožičkou jako rozmazlené dítě ve frontě na cukrovou vatu.
Najednou se ozvalo zaklepání.
Dveře se otevřely.
Vešel Ernst Mach.
„S rychlostí zvuku je to trochu jinak, pane Newtone.“
Za ním stál Ole Rømer.
„A se světlem také, šíří se konečnou rychlostí. Není to ‚hned tam‘.“
Newton zbledl.
„Co tady dělají?“
„Historická exkurze.“
„To nedává smysl.“
„Ale dává, to je dnes hlavní téma.“
Pak přišla další postava. Rozcuchané vlasy. Moderní tričko s namalovanými symboly divergence a rotace. Rovnice.
Newton na něj zíral. „Co to je? Kdo je to?“
Muž se usmál.
„Jsem James Clerk Maxwell, a těm symbolům byste nerozuměl,“ dodal.
Newton vytřeštil oči.
„To není možné.“
„Dnes už asi posedmé,“ poznamenal jsem.
Noc pokračovala.
Přicházeli další. Faraday se svými poli. Max Planck s divokým výrazem a svými žhnoucími černými koulemi. Niels Bohr šeptající si o vlnách pravděpodobnosti výskytu částic. Paul Dirac držící v ruce hmotu, co nebyla hmotou. Každý přinesl jednu malou pomyslnou cihlu.
A postupně z nich stavěli náhrobek Newtonovy jistoty.
Bohr vysvětloval atom, Faraday pole, Maxwell elektromagnetické vlny, Dirac antihmotu.
Newton vypil několik podezřelých alchymistických extraktů.
Nepomohlo to.
Nakonec Newton vyskočil: „Tohle se mi nelíbí!“
„Toho jsme si všimli, vědátore.“
„Bůh přece nehraje v kostky!“ dodal.
V místnosti nastalo trapné ticho a někteří se usmívali do kapesníku.
Pak se otevřely dveře.
Vešel Einstein.
Vlasatý.
Pomačkaný.
S výrazem člověka, který právě zaspal vlastní legendu.
„Já vím,“ řekl.
„Co víte?“
„Že to říkáte.“
„Co že říkám?“
„To s těmi kostkami!“
„A mám pravdu!“
Einstein pokrčil rameny.
„Jenže příroda se na pravdu neptá.“
„Na jakou pravdu?“
„Že Bůh přece nehraje v kostky!“
„Ježíši Kriste, jaký Bůh?“
„Ten, kterého jste před chvílí zmínil.“
„Já se snad zblázním!“ křičel Newton.
„Šílenství je relativní,“ dodal Einstein.
Newton seděl zhroucený v křesle.
Maxwell si pročítal rukopis.
Bohr pozoroval kočku.
Dirac pozoroval zeď. Nikdom si nebyl jistý, zda Dirac někdy dělal něco jiného.
Newton se konečně nadechl.
„Dobře.“
Všichni zpozorněli.
„Dobře,“ zopakoval.
„Elektrony jsou šílené.“
Přikývl jsem.
„Atomy jsou šílené.“
Přikývl Maxwell.
„Světlo je šílené.“
Přikývl Planck.
„Čas je šílený.“
Přikývl Einstein.
„Kočka je šílená.“
Kočka neurčitě zamňoukala.
Newton si promnul oči.
„Ale alespoň gravitace zůstala normální.“
V místnosti nastalo trapné ticho a všichni sklopily oči.
Einstein si odkašlal.
Newton zbledl.
„Ne.“
„Zdá se, že celý vesmír je poněkud pokroucený.“
Pak se Einstein usmál.
„Ano.“
„Ne.“
„Ano.“
„NE.“
Einstein vytáhl papír.
Newton se na něj podíval.
Po chvíli se podíval znovu.
Pak potřetí.
Pak počtvrté.
Nakonec se otočil ke mně.
„Co znamenají ty klikyháky?“
„Prostor a čas jsou jedna věc.“
„To jsou dvě věci.“
„Už ne,“ dodal jsem.
„Jak už ne?“
„Od roku 1905.“
Newton několik sekund jen zíral.
Pak se obrátil k Bohrovi.
„Vy tomu rozumíte?“
„Ne.“
„A vy?“
Faraday pokrčil rameny.
„Ne.“
„A vy?“
Planck si povzdechl, uhladil vlasy a vypadal ještě šíleněji než obvykle.
„Jen trochu.“
Newton ukázal na Einsteina.
„A ten?“
„Ten tomu taky úplně nerozumí.“
Einstein přikývl.
„To je pravda. Přestože jsem to vymyslel, tomu nerozumím.“
Newton vstal.
Přešel místnost.
Vrátil se.
Znovu přešel místnost.
Pak se zastavil u okna.
„Takže po dvou stech letech bádání jste dospěli k tomu, že nikdo ničemu nerozumí?“
„To je velmi stručné shrnutí vědecké metody,“ řekl jsem.
„Mám otázku,“ řekl Newton.
„Ptejte se,“ dodal Dirac.
„Když znáte všechny tyto objevy, mustí být ve vaší době fyzika hotová.“
Místností se rozlehl smích.
Ne obyčejný smích.
Takový ten smích, který člověk slyší na pohřbu vlastních iluzí.
Newton pomalu couvl.
„Co?“
Einstein si utřel slzu z oka.
„To jsme si mysleli také,“ a zase se rozesmál.
Pak všichni odešli. Newton ještě nějakou dobu vesele halucinoval a únavou usnul.
Ráno se probudil.
Vypadal příšerně.
Měl kruhy pod očima.
Rozcuchanou paruku.
A výraz člověka, který strávil noc v zápase s vesmírem a prohrál na body.
Vyšel před laboratoř.
Potřeboval si vyčistit hlavu.
Vtom kolem prošla další postava.
Rozježené vlasy.
Knír.
Lehce pobavený úsměv.
Newton ji poznal okamžitě.
„Vy zase kdo jste?“
„Přeci Albert Einstein.“
„A co chcete?“
Einstein se zastavil.
Chvíli přemýšlel.
Pak ukázal na vesmír.
Na stromy.
Na jablko.
Na Newtona.
A nakonec řekl:
„Pane Newtone…“
„Ano?“
„Všechno je relativní.“
Newton se podíval na jablko.
Pak na oblohu.
Pak na Einsteina.
A pak omdlel.
Museli jsme ho křísit Schrödingerovou kočkou.
Dodnes nevíme, jestli se probral.
Vtom kolem jabloňového sadu prošly další dvě postavy. Jedna měla na sobě starověkou řeckou tógu a v ruce držela kružítko, druhá měla perfektně padnoucí oblek z padesátých let a v kapse tlustý stoh děrných štítků a nějakých papírů.
Byli to Archimédés a John von Neumann.
Von Neumann se na chvíli zastavil, upravil si kravatu, pohlédl na bezvládně ležícího Newtona a s lehkým úsměvem prohodil:
„Za chvilku se vrátím a promluvíme si o matematice…“
Newton se na okamžik vzpamatoval.
„Matematika? Tu znám.“
Von Neumann se usmál způsobem, jakým se usmívá chirurg těsně před amputací.
Vytáhl několik listů papíru.
Na prvním byly podivné symboly.
Nekonečné řady funkcí.
Prostory s nekonečně mnoha rozměry.
Operátory působící na operátory.
A mezi nimi rovnice:
ĤΨ = iħ ∂Ψ/∂t
Newton se zamračil.
„Co je to?“
„Stav celého systému.“
„Jak velkého systému?“
„To záleží.“
„Na čem?“
„Na tom, jak moc chcete trpět.“
Newton se rozhodl neptat dál.
Na dalším řádku stálo:
Ψ = Σ cₙφₙ
„A tohle?“
„To znamená, že věc může být ve více stavech najednou.“
„Kolika?“
„Teoreticky všemi.“
Newton si promnul oči.
„To je nesmysl.“
„Ano.“
„A funguje to?“
„Bohužel.“
O několik řádků níže bylo napsáno:
⟨ψ|Â|ψ⟩
Newton chvíli mlčel.
„To je zlomek?“
„Ne.“
„Součin?“
„Také ne.“
„Tak co to je?“
„To je skalární součin stavového vektoru se sebou samým přes operátor.“
Newton se zadíval z okna.
Na strom.
Na oblohu.
Na strom.
Na oblohu.
Pak zase na papír.
„A proč ty závorky vypadají jako otevřená past na medvěda?“
„Protože je to Diracova notace.“
„A kdo je Dirac?“
„Počkejte.“
Newton se rozhodl, že nechce.
Na druhém listu byl jediný výraz:
Gμν + Λgμν = (8πG/c⁴)Tμν
Newton na něj hleděl.
Pak znovu.
Pak potřetí.
„To je gravitační zákon?“
„Ano.“
„Kde jsou síly?“
„Nejsou.“
„Kde je vzdálenost?“
„Také není.“
„Kde jsou tělesa?“
„Ani ta.“
Newton zbledl.
„Tak co tam sakra je?“
„Geometrie.“
„Geometrie čeho?“
„Vesmíru.“
Newton několik sekund jen seděl.
Pak si nalil alchymistický destilát.
Dvojitou dávku.
Na třetím listu byl jediný krátký vztah:
Δx Δp ≥ ħ/2
„A tohle?“
„To říká, že něco nemůžete znát přesně.“
„Jak přesně?“
„Vůbec.“
„Ale když budu měřit dost dobře?“
„Nepomůže.“
„Když budu měřit ještě lépe?“
„Také ne.“
„A kdybych byl já?“
„Právě kvůli vám jsme to zkoušeli.“
Newton pomalu položil sklenici.
„Takže po třech stoletích matematiky jste dospěli k tomu, že některé věci nelze spočítat?“
„Ano.“
„Některé nelze změřit?“
„Ano.“
„Některé nelze dokázat?“
„Ano.“
„A některým nerozumíte?“
„Ano.“
Newton chvíli mlčel.
Pak ukázal na hromadu papírů.
„A tomuhle říkáte pokrok?“
Von Neumann se zamyslel.
„Říkáme tomu moderní fyzika.“
Newton omdlel ještě předtím, než mu stihli vysvětlit, že většina hmoty ve vesmíru je neznámá a většina energie také.
To už by nepřežil ani jako legenda.
Museli jsme ho odnést zpátky do pracovny.
Ležel bez hnutí.
Schrödingerova kočka si sedla na jeho hruď.
Po několika minutách otevřel jedno oko.
„Je to pryč?“
„Co?“
„Budoucnost.“
„Ne.“
Newton zavřel oko.
„Tak mě nechte mrtvého.“
„Nejste mrtvý.“
„Jste si jistý?“
Podíval jsem se na kočku.
Kočka se podívala na mě a mrskla ocasem.
Pak na Newtona.
Pak zase na mě.
„Upřímně?“
„Ano?“
„V této místnosti už si nejsme jistí vůbec ničím.“
Newton si povzdechl.
„Nenávidím dvacáté století.“
„Počkejte, až uslyšíte o internetu.“
Newton ztuhl.
„Co je internet?“
Podíval jsem se na hodinky.
„Na to už nemáme čas.“
„Řekněte mi to.“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože i já mám své hranice krutosti.“
Newton se na mě dlouho díval.
Pak přikývl.
„Děkuji.“
A omdlel podruhé.
Tentokrát dobrovolně.
Dodnes nevíme, jestli se probral.
A podle některých fyziků existuje nenulová pravděpodobnost, že se zároveň probral i neprobral.
To by ho ovšem zabilo znovu.
Očití svědkové tvrdili, že po několika letech vídali Newtona sedat samotného v sadu pod jabloní. Seděl a díval se do nebe.
Seděl a mlčel.
Přemýšlel.
A pak se to stalo.
Jablko.
Spadlo mu na hlavu.
Přesně jako v legendě.
Newton pomalu zvedl oči ke koruně stromu.
Dlouho se díval mezi větve.
Pak řekl:
„Ty mi taky vyliž prdel.“
Byla to nejlidštější věta, kterou za celý svůj život pronesl.
