Článek
Od první noci, co vylétla z hnízda,
si sovička Žofie vesele hvízdá.
Máma ji pomáhá, táta ji radí,
prý jim to hvízdání už trochu vadí.
„Sova, co hvízdá, je nechtěný jev. Přenechej pěvcům ten jejich zpěv.“
Její strýc nesnášel tuhletu výjimku,
pro její zmizení si hledal záminku.
Když asi za měsíc cvičila let,
ji strýček ztratil, ať netrefí zpět.
Bojácně hvízdala, síla se ztrácela,
až v jednu chvíli zmizela docela.
Zůstala na zemi, tak moc se bála.
O půl dne později ji našla Klára.
Vzala ji, zahřála, nechala vyléčit.
Žofka se chtěla po svém ji odvděčit.
Až jednou zůstala v domácí péči
si začala hvízdat, zpěv přece léčí.
„Ty jsi tak zvláštní, jako jsem já.
Budeš můj osud, jak se tak zdá.“
Od této chvíle se staly dvojičkou:
zvědavá Klára se soví opičkou.
Jedna si hvízdá, druhá se směje,
k dlouhému přátelství to jistě spěje.
Příběh je bohužel vymyšlený, přání mít sovu skutečné. Jasně, nejsou to nevinné andulky, ale dravci; stejně jsou úžasné.
Snad potěší víc než minulý Trůn, který si bohužel moc slávy nezískal.
