Článek
Tereza Robinson:
Vítejte Jiří. Tentokrát se budeme bavit o tématu třetí rodič a náhradní rodič.
Jiří Ježek:
Dobrý den.
Tereza Robinson:
Dobrý den. Pojďme do toho vlastně rovnou vstoupit. Kdo je třetí rodič? Co si pod tím máme představit?
Jiří Ježek:
Já jsem se s tím termínem vlastně jako s termínem z techniky setkal až když jsme o tom mluvili společně. Ale vnímám to tak, že je to ten, kdo vstoupí do rodiny a – teď se mi to špatně říká – má nastoupit na místo toho původního rodiče, který tam byl, než ta rodina prošla nějakou změnou.
Já hodně, už mnoho let, pracuji s rodiči, kteří mají adoptované děti nebo osvojené děti. A tam se používá termín náhradní rodič. A jde mi to taky velmi těžko přes pusu, protože vlastně žádný třetí ani náhradní rodič neexistuje z podstaty věci. Rodič je ten, kdo rodí.
Tereza Robinson:
Když jsme se viděli posledně a mluvili jsme o rodině, tak jsme říkali, že to slovo rodič je odvozeno od slova rodit, rod. Takže třetí rodič je vlastně něco jako třetí oko asi.
Jiří Ježek:
Ale to existuje.
Tereza Robinson:
Asi ano. A navíc on je v pořadí ještě k tomu druhý rodič, protože tam byl třeba táta a teď je tam druhý táta. Ne třetí táta rovnou. Může tam být i třetí a čtvrtý a tak dále. Ale v zásadě mě to tak trochu zavádí, takže nevím, jestli tomu tak máme říkat.
Jiří Ježek:
Nemusíme tomu tak říkat.
Tereza Robinson:
Můžeme tomu říkat třeba rodič, který… to není tak, že ho vlastně nahradí nebo zaujme to místo. Já to myslím i tak, že dnes existují rodiny – a ta rozvodovost je u nás v České republice stále ve vysokých číslech. Dostáváme se možná už i přes polovinu všech manželství do rozvodovosti.
Takže potom vznikají rodiny, kdy já mám svoje děti, jsem rozvedená, ty jsi rozvedený a máš svoje děti. A pak tam ale zůstávají ti biologičtí rodiče těch dětí. Takže to není vlastně náhrada, ale je to spíš taková komunita, dalo by se říct. Nebo je to pořád rodina.
Jak vlastně přijmout toho rodiče – toho nového partnera?
Jiří Ježek:
Ten nový partner vlastně nějakým způsobem zaujímá roli rodiče.
Tereza Robinson:
Otázka je, do jaké míry. Je tu nějaká rodičovská role.
Jiří Ježek:
Přesně tak. Teď jde o to, jestli to budeme chtít pojímat opravdu co nejpřesněji a striktně a držet se té pravdy, která zatím je – z podstaty, z toho podhoubí, na čem to stojí – anebo si přiznáme určitou míru tolerance.
V tom případě se můžeme bavit o roli rodiče. Ale rodič to není.
Tereza Robinson:
Já bych šla spíš v té pravdě.
Jiří Ježek:
Já raději taky.
A když si to tak přehrávám v hlavě chronologicky, tak si myslím, že rodina – taková ta klasická, o které jsme mluvili minule – vznikla v nějaké době. Je to docela luxusní vynález, protože určitě je pro přežití mnohem lepší žít ve větší skupině, jako kmen nebo nějaká komunita. Ale rodina je vlastně luxus. Najednou jsou prostě dva.
Rodina v původním smyslu je asi velmi široký pojem. Vidíme to v některých kulturách i v zemích, že rodina je opravdu bratránek, sestřenice, tetička, pratetička. Ta hrdost na tu rodinu, na ten rozvětvený strom, je v mnoha kulturách přítomná.
Myslím si, že to, že se vydestiloval model rodiny, kde je máma, táta, dítě – a kde nakonec i v naší kultuře padla ta třígenerační rodina – je nesmírně odvážný krok naší civilizace. Pustit se do experimentu, kde je hodně málo lidí na to samo.
To, čemu říkáme tradiční rodina – máma, táta, dítě – není nic tradičního. Ještě před několika desetiletími to byla alespoň vícegenerační rodina. Tohle je docela novinka.
A do toho přichází další novinka: soudržnost, která byla daná mírou nějakého zabezpečení. Prostě – my se nerozvedeme. Ještě v mém dětství byl rozvod poměrně exkluzivní záležitost. Bylo to: „Podívejte se na ně, oni se rozvedli.“
Nebylo to nic, čím by si někdo rád prošel, a většinou to bylo z velmi závažných důvodů. A pokud to bylo z rozmarnějších důvodů, řešilo se to bokem.
A najednou je tady legitimní – asi s rozvojem individuální svobody – myšlenka, že každý má právo na své sebeurčení a na to, že si v životě může udělat úplně, co chce. Tak vznikla představa, že mohou existovat tyhle modely rodin.
Ale je nutné hned na začátku říct – a neříkám to s morálním podtextem, ale s podtextem pravdy – že je to o úplně jiné míře zodpovědnosti.
Tereza Robinson:
Je vyšší?
Jiří Ježek:
Myslím si, že když vstupují dva lidé – třeba ten symetrický případ – oba mají děti, oba se rozvedli a teď spolu vytvoří rodinu, případně mají spolu další dítě, čímž do toho vnesou prvek té klasické rodiny, tak mezi tím už samozřejmě vtáhnou prvky z předchozích rodin.
Ty děti mají někde druhého rodiče. A celý jeho rod. To není jen maminka nebo tatínek – mají celou tu svoji autentickou část a nesou ji s sebou do nové rodiny.
Já jsem si to představil jako řeku, která postupně nabírá přítoky. A v nějaké chvíli se zase rozdvojí. To se v přírodě v zásadě nestává. Jak sílí tok, dokáže si razit cestu.
My najednou máme model, kde se řeka, která už je mohutná, rozteče do více směrů. Zní to romanticky, vypadá to krásně, ale je jasné, že tam musí vzniknout chaos.
A ten chaos, myslím, musí být kompenzován odpovědností.
Protože kdyby šlo jen o vztahy partnerů, je to jedno. Ale kde jsou děti? Pro ty děti by bylo ideální, aby míra uchopení role byla zachována, přestože okolnosti jsou komplikované.
Je to velmi těžké.
Tereza Robinson:
Ano, je to vykoupené svobodou. Mě by zajímalo, jaké to je v jednotlivých rolích. Pro toho rodiče, který má přijmout dítě toho druhého.
Jaké to je třeba pro muže přijmout dítě své partnerky, které není jeho?
Jiří Ježek:
Já se trochu vrátím k adopci. Když se rodiče rozhodnou adoptovat dítě, je to přirozenější model. Oni opravdu nejsou biologičtí rodiče, ale vědomě se jimi stávají. A důležité je, že do toho jdou společně.
To je podobné jako u biologických rodičů. Oni společně zplodí dítě a rozhodnou se ho mít.
U těch takzvaných třetích rodičů vzniká podle mě největší zmatek v tom, že vzniká asymetrie. Jeden je rodič a druhý není. A zároveň ten druhý biologický rodič je někde jinde.
Já se do role toho třetího rodiče dostávám skrze partnera. Zatímco do role rodiče se dostávám skrze dítě.
A myslím, že cesta k harmonii je v tom, že ten třetí musí přiznat, že je opravdu třetí.
Můj dědeček si bral moji babičku, která už měla malou dceru – moji maminku. A prababička mu tehdy řekla: „Ty si nebereš jen Marušku. Ty si bereš i tu dceru.“
To je podle mě základní moment.
Já si musím umět představit, že si beru nejen partnera, ale i jeho děti a jejich rodinu.
A musím ustoupit do pozadí.
Tereza Robinson:
I s tím biologickým rodičem?
Jiří Ježek:
Přesně tak. Ten do toho systému patří. Musím být schopný přijímat to, co přichází, a vzít to tak, jak to je, bez snahy to nějak kosmeticky upravovat. To se projeví například ve chvíli, kdy se řeší otázka, co uděláme s dítětem – se synem nebo s dcerou. V takové situaci musí být jasné, že rozhodující slovo má skutečný rodič.
Tereza Robinson:
Ten biologický rodič.
Jiří Ježek:
Ano, ten skutečný rodič. O svých dětech rozhodnu já a o svých zase ten druhý. A pak o tom spolu můžeme mluvit a hledat společnou cestu.
V těchto rodinách vlastně probíhá několik rovin současně – někdy tři, někdy dvě, někdy jen jedna. Například ve vztahu, kdy jeden partner přivede své děti z předchozího vztahu a druhý žádné děti nemá. V takovém případě přirozeně vzniká určitá nerovnováha.
Je ale důležité říct, že ta nerovnováha sama o sobě nemusí být handicap. Je to spíše asymetrie. A první krok, jak s ní zacházet, je přiznat si ji. Připustit ji.
Když si řeknu: ano, vstupuji do vztahu, kde partner už má rodinu a já ji nemám. Možná ani společné děti mít nebudeme. Tím pádem jsem v určité pozici, která je svým způsobem druhotná. A je dobré si to uvědomit.
V rodinných konstelacích, se kterými pracuji – i když je nedělám často a spíše symbolicky – je někdy velmi zřetelné, jak se tyto vztahové pohyby ukazují. Je tam vidět, že i když existoval nějaký původní partner nebo rodič, ve chvíli, kdy vstupuji do systému já, stávám se aktuálně tím prvním, protože se to děje teď.
To ale neznamená, že ten původní rodič ztrácí svoji váhu. Jen už není středem pozornosti.
Tereza Robinson:
Přesto ale přijdou situace, kdy je potřeba říct: tohle si musíte vyřešit vy.
Jiří Ježek:
Přesně tak. Jsou chvíle, kdy je potřeba říct: tohle je mezi vámi a já do toho vstupovat nebudu.
Tereza Robinson:
Když o tom mluvíte, vzpomínám si i na vlastní zkušenosti. Prošla jsem rozvodem a měla jsem také vztah, ve kterém jsme oba měli děti z předchozích vztahů. A pamatuji si, jak pro mě tehdy bylo velmi těžké přijmout dítě partnera. Bylo to opravdu náročné.
Zajímalo by mě, jestli je v tom rozdíl mezi mužem a ženou. Je to spíš otázka osobnosti, nebo je pro jedno pohlaví přijetí dítěte partnera obtížnější?
Jiří Ježek:
Nedokážu přesně říct, jestli v tom hraje větší roli naše přirozenost, nebo kulturní vzorce. Myslím si ale, že kultura má velký vliv.
Když si představíme například tradiční komunitu nebo kmen, tam byla role matky často chápána jako role matky všech dětí. Ženy se staraly o děti společně.
Naše společnost je naopak hodně postavená na principu vlastnictví – a to se někdy přenáší i na děti. „Moje dítě je lepší než tvoje, moje dítě je chytřejší, moje dítě má hezčí věci.“
Je to možná kulturní produkt, protože přirozenost mateřství je jiná. Srdce matky je otevřené životu. Když žena chce dítě, obvykle si nepředstavuje přesně, jaké bude. Prostě chce dítě.
Proto si myslím, že mezi matkou a otcem by v principu neměl být zásadní rozdíl. Rozdíly ale vytváří společenský tlak.
Dnešní společnost má totiž jiné představy o tom, jak má vypadat otec a jak má vypadat matka. A ani jeden z těchto obrazů úplně neodpovídá archetypální roli.
Tereza Robinson:
Jaké jsou ty hlavní stereotypy?
Jiří Ježek:
Typicky se říká, že muž má být orientovaný na výkon a žena na domov a klid v rodině. A v určitém smyslu to děti opravdu tak vnímají.
Děti někdy dovolí tatínkovi chovat se jako maminka a mamince jako tatínek, ale přirozeně očekávají určitou stabilitu rolí.
Dokonce i v rodinách, kde je matka dominantní a otec jemnější nebo slabší, děti někde uvnitř cítí, že otec by měl být ten, kdo je ochrání. Ten, kdo bude bojovat, kdo obstojí v těžké situaci.
A když to tak není, později ho občas litují.
Tereza Robinson:
To je zajímavé. Jak tedy v dnešní době pracovat s těmito rolemi, když vznikají nové modely rodin – třeba s nevlastními rodiči?
Jak se v tom mají orientovat děti i dospělí? Někdy to může působit docela chaoticky.
Jiří Ježek:
Když se na to podíváme zblízka, zjistíme, že to ve skutečnosti chaos není. Každý člověk v té rodině má svůj příběh a své místo.
Jen v každodenním životě tomu často nevěnujeme pozornost, a tak to může vypadat nepřehledně.
Je důležité se zastavit a podívat se na situaci vědomě. Přijmout, že jsem v určité roli.
Například když vstoupím do rodiny, kde už jedno dítě je, a přivedu si vlastní dítě, najednou jsem ve více rolích současně.
Pokud si to uvědomím a přijmu to, nemusí to v praxi dělat žádné potíže. Přirozeně dělám to, co je potřeba. A když jsou rodiče v klidu, děti většinou také.
Tereza Robinson:
A když rodiče v klidu nejsou?
Jiří Ježek:
Pak děti velmi rychle vycítí napětí. Samotná asymetrie nebo rozdílné role je nevyděsí. Ony jsou zvyklé na realitu.
Ale vyděsí je, když mají pocit, že dospělí něco skrývají nebo maskují. Děti nás totiž velmi přesně čtou. Neustále nás „skenují“.
Dítě nepotřebuje všechno pochopit. Potřebuje cítit, že je v bezpečí.
Tereza Robinson:
Takže důležitá je autenticita.
Jiří Ježek:
Přesně tak. To, co cítím, by mělo být v určité míře viditelné. Děti to stejně poznají.
Jsou velmi citlivé, protože na tom závisí jejich bezpečí. Nemohou si dovolit být nepřesné. Musí reagovat správně, aby se dokázaly chránit.
Tereza Robinson:
Co byste poradil lidem, kteří se stanou nevlastními nebo „třetími“ rodiči?
Jiří Ježek:
Možná to bude znít trochu pateticky, ale řekl bych jim: dostali jste dar.
Rozbalte si ho, prohlédněte si ho a zacházejte s ním opatrně a citlivě. Je to něco vzácného.
Tereza Robinson:
Je pocitově rozdíl mezi vlastním dítětem a dítětem partnera?
Jiří Ježek:
Osobně tu zkušenost nemám. V mém rodinném příběhu je jen jedna podobná situace – můj dědeček nebyl biologický.
Vzal si babičku, která už měla čtyřletou dceru, moji maminku. A snažil se to před námi, vnoučaty, dlouho tajit. Já jsem na to přišel náhodou, když jsem našel maminčin starý občanský průkaz s jiným příjmením.
Tereza Robinson:
Takže takový malý detektiv.
Jiří Ježek:
Byla to náhoda. On se za to vlastně trochu styděl. Bál se, že ho nebudeme mít rádi.
Ale pro mě to byl vždycky můj dědeček. Dodnes mám doma plyšového medvídka, kterého mi dal k prvním narozeninám.
Proto bych lidem v podobné situaci řekl: není to handicap.
Naopak někdy může mít nevlastní rodič i určitou výhodu. Může mít větší nadhled. Lásku může dát stejně hlubokou. Jen je potřeba si uvědomit, že vazba vzniká trochu jinak.
Tereza Robinson:
Takže vztah ano, ale vazba je jiná.
Jiří Ježek:
Ano. Vazba je primárně k biologickému rodiči. K nevlastnímu rodiči vzniká vztah. A ten může být velmi silný.
Důležité je brát tu roli vážně. Uvědomit si, že jsem součástí života dítěte a že ho nějakým způsobem provázím jeho dětstvím.
Tereza Robinson:
Takže svoboda, o které jsme mluvili, přináší i větší odpovědnost.
Jiří Ježek:
Přesně tak. Čím více individuální svobody chceme, tím více osobní odpovědnosti musíme přijmout.
A pokud se pro takovou rodinu rozhodneme, je dobré si o tom otevřeně promluvit. Ujistit se, že to není jen náhodné rozhodnutí, ale vědomý krok.
Protože to není návštěva. Je to závazek.
Tereza Robinson:
Možná je zajímavé, že dnes je rozvod běžnější než dříve, ale zároveň nové vztahy s dětmi vyžadují ještě větší vážnost.
Jiří Ježek:
Ano. Touha po větší svobodě často paradoxně přináší i větší závazek.
Ale když si člověk uvědomí, že to dělá vědomě a že to má smysl, může ho to velmi naplnit.
Tereza Robinson:
A mohou rodičovství naplnit i páry stejného pohlaví?
Jiří Ježek:
V tom nevidím zásadní problém. Motivace je stejná – láska a touha ji předávat dál.
Kulturní představy o rolích muže a ženy se stejně neustále proměňují.
Důležité je, aby ti lidé svoji situaci přijali a byli v ní pravdiví.
Tereza Robinson:
A co dítě v takové rodině?
Jiří Ježek:
Myslím, že dítě to primárně neřeší. Důležité je, aby se cítilo milované a v bezpečí.
A navíc kolem dítěte většinou existuje širší okruh lidí – prarodiče, přátelé, učitelé – kteří mohou přinášet různé role a vzory.
Proto bych to nedramatizoval.
Další zajímavé a inspirativní rozhovory a články na téma děti a rodina naleznete na www.srdcemrobinson.cz
