Článek
Máme za sebou deváté svobodné volby do Poslanecké sněmovny od vzniku samostatné ČR v roce 1993 a volby do PS jsou pro mnoho spoluobčanů volby nejdůležitější. Poslanecká sněmovna totiž následně dává důvěru nové vládě a vláda má mimo jiné na starosti fiskální politiku. Tedy vládne nejen nám, ale také našim peněženkám. Zjednodušeně řečeno: určuje výši daní a přerozděluje prostředky, které vybere. Devět je dost vysoké číslo na to, abychom mohli vysledovat nějaké dlouhodobé trendy a tomu bych se chtěl ve svém příspěvku věnovat.
Vláda se má chovat jako dobrý hospodář, tedy hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Jenomže bohužel tato politika v české kotlině vede pravidelně k nevyhnutelné volební porážce ve volbách následujících volbách. Lidé totiž při hlasování zásadně neodměňují staré osvědčené harcovníky, kteří si to v minulém volebním období odpracovali. Voliči se dívají dopředu, jaké by tím svým hlasem mohli získat výhody do budoucna. To je svým způsobem přirozené. Proto ve volbách většina většinou hlasuje spíše pro politiky, kteří se chystají rozdávat těžce vydělané prostředky daňových poplatníků. Toto nepsané pravidlo se povedlo prolomit vlastně jen dvakrát, a i tak to bylo vždy o fous. Legendární Klausovské utahování opasků pramenilo ze všeobecné polistopadové euforie a pana Kalouska dodnes nemá nikdo rád. Od těch dob zasekávají sekeru i pravicové vlády. O zvyšování daní se na parlamentní půdě vlastně už ani nemluví a zvyšování věku odchodu do důchodu srazilo vaz nejednomu Stanjurovi a Jurečkovi.
Hnutí ANO, vítěz letošních voleb, před volbami agitoval nejinak. Jeho členové v předvolební kampani slibem nezarmoutili, ale už nikomu dohromady neřekli, čím to budou financovat. Zkazky o EET to určitě nezalepí. Potenciálně se tím do rozpočtu vyberou 3 až 5 miliardy navíc, v návrhu rozpočtu na rok 2026, ale zeje díra 300 miliard.
Jistě se dá namítnout, že tento problém nemá zdaleka jen Česká republika, ale snad všechny demokratické státy. Za příklad se dávají Spojené státy, až do nedávna nejrozvinutější ekonomika světa. Jenže oni to řeší kvantitativním uvolňováním. Federální banka do oběhu emituje příslušnou částku, zjednodušeně řečeno tu díru zalátají tiskem nových dolarů. Což je makroekonomický zločin, na který doplatil nejeden římský císař, když stříbrné mince devalvoval. Američané ale mají výhodu v tom, že dolar je globální měna, takže se ta emise obvykle neprojeví inflací, devalvací měny. My ovšem takovou výhodu nemáme. Přijetí eura není na pořadu dne a Evropská centrální banka kvantitativně uvolňovala vlastně jen dvakrát a z jiných pohnutek než řešení deficitů. Mimochodem poprvé za Maria Draghiho v jejím vedení. Český stát si ty peníze reálně půjčuje, kde se dá. Od penzijních fondů, Evropské investiční banky nebo prostě od svých občanů emisí státních dluhopisů. Znamená to ale bohužel to, že ty peníze budeme muset vrátit, na rozdíl od Američanů. Naštěstí zatím máme dobrý rating, takže si půjčujeme s relativně nízkým úrokem, ale i tak splátka bude v roce 2026 skoro sto miliard korun. Připomínám, že do roku 2020 to byla jen polovina.
Makroekonomové vám ale spíš řeknou, že každý deficit vyvolává inflační tlak tak jako tak. Tedy pokud je jeho důvodem zvyšování sociálních dávek a platů státních zaměstnanců. Mezi lidmi je prostě více peněz a mohou tedy více utrácet, což má v prostředí poptávky a nabídky ten vliv na cenotvorbu, že tím motivuje obchodníky ke zvyšování cen. Co by si neřekli o víc, když to zboží i za vyšší ceny prodají? Druhoplánově tím stát vybere více na DPH a v konečném důsledku se zvýší mzdy, takže se vybere více i na dani z příjmu. Biti na tom jsou pouze střadatelé, protože inflace rozpouští hodnotu jejich úspor a tím se vlastně ty výdaje na mandatorní solidaritu uhradí.
Je to ale dlouhodobě udržitelné? Co když v příštích volbách přijdou politici, kteří, aby je vyhráli, budou slibovat, že budou rozdávat ještě mnohem více?
Ekonomika funguje v cyklech, takže má vlastně odpověď i na tu udržitelnost. Po státním krachu tady budou několik let vyrovnané rozpočty a až se splatí dluhy, tak se zase zvedne rating a kolotoč sociálních výdajů se roztočí na novo, V optimistickém scénáři, pokud nenastane zánik státu, nebo jiná krize způsobená faktory z následujícího odstavce. Předesílám, že je to čtení jen pro silné povahy.
Jak budou dluhy narůstat, agentura Moody nám sníží rating, to znamená, že na mandatorní výdaje si budeme muset půjčovat s větším úrokem, až jednou Česká republika přestane být schopna dostát svým závazkům. Skončí tím benefit vytváření deficitních rozpočtů a nebude to politické rozhodnutí, ale realita. Budeme moci utratit jen tolik, kolik vybereme na daních. Nepočítejme s tím, že nás bude někdo zachraňovat, jako to Řecko v roce 2012, nemáme euro. A pokud bude ještě pořád platit zákon o mandatorních výdajích, bude se muset hodně škrtat… Třeba tak, že ze státního rozpočtu přestanou téct výdaje do zdravotnictví a jako v USA budeme platit za každý větší zákrok statisícovými půjčkami. Nebo přestanou téct peníze do policie, naroste kriminalita a budeme se bát vylézt na ulici. V horším případě nám stát zamoří mafiánské struktury. Jak by to asi tak mohlo vypadat, by nám mohli vyprávět v Mexiku nebo v Kolumbii. Nebo omezíme výdaje na armádu, Donald Trump nás vyloučí z NATO a do pěti let tady máme zpátky ruský tanky. A v neposlední řadě debaty o zákazu prodeje autech se spalovacích motorem po roce 2035 se pak stanou bezpředmětné. Auta nebudou mít silnice, po kterých by mohly jezdit, protože je nebude za co opravovat. Ale to už spíše žertuji.
Inu, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
