Článek
Kultura není trafika- potřebuje silný a sebevědomý resort
Občanské hnutí PŘÍSAHA jako jedno z mála politických hnutí a stran kandidujících do Poslanecké sněmovny v říjnových volbách zveřejnilo svůj ucelený volební program pro resort kultury.
Diskuse o tom, zda má mít Česká republika samostatné ministerstvo kultury, se opakuje už desítky let. Někomu se zdá, že je to zbytečný luxus, protože resort spravuje malý rozpočet a málokdy hraje politicky viditelnou roli. Jiní by ho raději připojili k ministerstvu školství, průmyslu nebo místního rozvoje. Otázka ale nestojí jen v tom, zda „ušetříme“ jedno ministerstvo. Jde o to, zda chceme, aby stát považoval kulturu za okrajovou oblast, nebo za plnohodnotnou součást společenského života.
Proč samostatné ministerstvo dává smysl
Samostatný resort kultury není pouhým byrokratickým výmyslem. Nese silnou symbolickou rovinu: vysílá signál, že kultura je základní hodnotou, kterou stát aktivně chrání a rozvíjí. Stejně jako vzdělání, zdravotnictví nebo obrana.
Praktický význam je také zřejmý. Kultura zahrnuje obrovsky různorodé oblasti – od památkové péče přes muzea, divadla, filmový průmysl až po církevní agendu či autorské právo. Bez samostatného zastřešení by se snadno stala roztříštěnou součástí jiných resortů, které by jí logicky dávaly jen malou prioritu.
A pak je tu mezinárodní rozměr. Většina evropských zemí má vlastní ministerstvo kultury, ať už samostatné, nebo spojené s dalšími oblastmi. Česká republika tak může mít rovnocenného partnera v evropských programech a mezinárodních institucích. Pokud bychom ministerstvo zrušili, náš hlas by slábl – a spolu s ním i možnost prosazovat české kulturní dědictví a kreativní sektor.
Slabiny dnešního stavu
To neznamená, že je ministerstvo kultury v dnešní podobě bezchybné. Naopak – patří k nejslabším článkům vlády.
Prvním problémem je podfinancování. Dlouhá léta slyšíme slib, že rozpočet na kulturu dosáhne 1 % HDP. Ve skutečnosti se stále pohybuje pod jedním procentem státních výdajů, což je řádově méně, než mají vyspělé země. Důsledkem je, že památky chátrají, instituce bojují s nedostatkem peněz a zaměstnanci v kultuře často pracují za nízké mzdy.
Druhým problémem je politická marginalizace. Ministerstvo kultury bývá často vnímáno jako „trafika“ – resort, který se dá přidělit menším koaličním stranám, aniž by se tím ohrozila hlavní vládní agenda. Ministři se proto rychle střídají a nemají prostor prosadit dlouhodobou vizi.
Třetí slabinou je fragmentace agend. Kultura zasahuje do školství, průmyslu, cestovního ruchu i do digitální oblasti. Ministerstvo však neumí nebo nemůže efektivně koordinovat spolupráci s ostatními resorty, a tak vznikají mezery i zbytečné duplicity.
A konečně – ministerstvo často nedokáže komunikovat s veřejností. Lidé mají pocit, že kulturní politika se jich netýká, že je to věc profesionálních umělců, institucí a grantových komisí. Přitom kultura se dotýká každého: od veřejných knihoven přes hudební festivaly až po to, jak se staráme o historická města.
Cesta k funkčnímu ministerstvu
Pokud má mít samostatné ministerstvo kultury smysl, musí se změnit jeho obsah i fungování.
Za prvé je nutné navýšit rozpočet – nejen kvůli symbolice, ale kvůli praktické udržitelnosti kulturních institucí. Cíl 1 % HDP by měl být závazkem, ne prázdným slibem.
Za druhé je potřeba strategická vize. Ministerstvo by mělo jasně formulovat, jak propojit péči o tradici a dědictví s podporou současného umění, vzděláváním a rozvojem kreativních průmyslů. Kultura není jen památka zapsaná na UNESCO – je to i digitální design, herní průmysl nebo hudba, která oslovuje mladou generaci.
Za třetí je nutné posílit spolupráci s jinými resorty. Památky mají souvislost s cestovním ruchem, kreativní odvětví s ekonomikou, filmový průmysl s mezinárodní propagací. Ministerstvo kultury by mělo být koordinátorem, ne izolovanou institucí.
Dalším klíčovým faktorem je politická podpora vedení ministerstva. Sebelepší odborník, ale ani politický ministr s vizí a odvahou k systémovým změnám nic nezmůže, pokud za ním nestojí vedení jeho strany a kolegové ve vládě. Ministerstvo kultury je příliš malé na to, aby si své postavení vydobylo samo. Když se ministr ocitne bez opory vlastní strany a stane se spíše obětí vnitrostranických sporů než svých kroků (protože se „strana“ bojí systémových změn a tím i odstavení „nedotknutelných“ od zdroje veřejných prostředků) jeho mandát se rozpadne, a z vlastní zkušenosti vím, o čem je řeč … Podpora z vrcholné politiky je tedy stejně důležitá jako odborné znalosti a osobní iniciativa.
A za páté: otevřenost vůči veřejnosti. Kultura není „nadstavba“ života, je jeho součástí. Ministerstvo musí umět vysvětlovat, že jde o knihovnu na vesnici, festival v regionu, divadelní scénu, která přitáhne mladé, nebo o opravený most, který tvoří tvář města.
Co na závěr?
Otázka tedy nezní: Potřebujeme samostatné ministerstvo kultury? Odpověď je jasná – ano potřebujeme. Bez něj by kultura v politické soutěži snadno zapadla mezi „větší“ agendy.
Správně ale stojí otázka: Jak z ministerstva kultury udělat silný a respektovaný resort, který bude skutečně hájit zájmy české kultury? Dokud na ni nenajdeme odpověď, bude ministerstvo dál přežívat v poloze symbolu bez obsahu.
Pokud však přijmeme, že kultura není jen luxus, ale součást naší identity i ekonomiky, pak má samostatné ministerstvo svůj hluboký smysl. A stojí za to o něj pečovat stejně, jako pečujeme o vlastní kulturní dědictví.
