Článek
Památné je svatováclavské kázání katolického kněze a bývalého ministra školství (sic!) Petra Piťhy v katedrále sv. Víta v roce 2018, který svou plamennou řečí postavil ubohou Istanbulskou úmluvu téměř na roveň jakéhosi ďábelského nástroje, který přinese peklo do všech našich spořádaných domovů.
Jsouc pravověrným ateistou, nenechala jsem se zastrašit a toto „dílko pekelné“ jsem si pečlivě prostudovala už před několika lety, neboť mi nešlo dost dobře na rozum, proč se o něm vedou v éteru, na půdě sněmovny a také v oblíbených politických diskuzních pořadech tak vášnivé diskuze. Hovory o Istanbulské úmluvě prostě otevřely domácí násilí a násilí na ženách jako obrovské téma, a už jen to musíme vnímat jako nesmírně společensky prospěšné.
Většina mýtů a falešných informací je krásně a jednoduše vysvětlena například na stránkách www.tojerovnost.cz. Nutno uznat, že i bývalá vládní garnitura pod vedením Andreje Babiše vyvinula, tedy přinejmenším zprvopočátku, poměrně značné úsilí, aby nezávadnost, a naopak prospěšnost tohoto mezinárodního dokumentu vysvětlila veřejnosti (viz vládou vydaná Brožura IÚ) – alespoň do té doby, než marketéři zdvihli varovný prst a upozornili na to, že jistá část jeho elektorátu je již zcela zaslepena uřvaným diskurzem servírovaným SPD, a tudíž by se mu to nemuselo jen tak vyplatit.
Zde je třeba si uvědomit, že trestněprávní opatření představují pouze asi třetinu celé úmluvy a pravdou je, že mnoho opatření obsažených v IÚ již v legislativě máme. Některá jsou poměrně nová, například zákon o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení nebo novelizovaný zákon o obětech trestných činů.
Ostatní části úmluvy se však zaměřují na prevenci a ochranu obětí násilí a jejich dětí, což jsou oblasti, ve kterých ČR pořád ještě tápe a zaostává, a právě v tom by mohla být úmluva nebývale užitečným nástrojem. Kapacit pobytových sociálních služeb, které se specializují na pomoc obětem domácího násilí, a azylových domů je stále zoufale málo a každoročně bojují s financemi – stejně jako nevládní organizace, charity a spolky, které se až s donkichotskou snahou snaží obhajovat důležitost své existence a získat peníze na provoz.
Kromě mnoha jiných důvodů, proč by bylo záhodno se konečně k tomuto dokumentu postavit čelem a dívat se spíše na jeho výhody (redefinice znásilnění, osvěta, vyšší ochrana obětí), než neustále dokolečka vysvětlovat věčně omílané nesmysly o zkáze tradiční rodiny, genderu jako sprostého slova (mimochodem, používá se v sociologii již od 70. let minulého století), odebírání dětí ve stylu norského Barnevernetu, či zákazu Velikonoc, existuje ještě jeden prozaický důvod – protože jsme to prostě slíbili na mezinárodní úrovni.
V rámci naší kandidatury do Rady OSN pro lidská práva pro období 2019–2021, do níž jsme také byli zvoleni, se ČR mimo jiné zavázala ke včasné ratifikaci Istanbulské úmluvy. A to se nestalo. V loňském roce, když jsme do Rady OSN opět úspěšně kandidovali za vyloučené Rusko, již z přihlášky o kandidaturu ratifikace IÚ jaksi vypadla. O důvodech můžeme jistě polemizovat nebo si vytvářet teorie o jistých konzervativních tlacích, pravdou ale je, že na mezinárodní úrovni se nám v poslední době daří, a byla by škoda tvářit se umíněně a vystupovat způsobem, že všechno zase víme nejlépe a všechno už máme stejně u nás vyřešené a legislativně ošetřené.
Istanbulská úmluva prostě nikomu a ničemu v ČR neublíží, nikoho a nic neohrozí, její ratifikace však zařadí Českou republiku do party zemí, které přikládají ochraně žen před násilím a obětem takového násilí mimořádný význam. Nic víc, nic míň. A i to je dost.
