Článek
Je pátek večer a sedím na hotelu ve Varšavě. Za okny je žimno. Prostě vlezlá kosa jako sviňa. Na horách nevadí, ale ve městě ve střevíčkách (na těch pár minut do Sejmu snad nezmrznu a přeběhnu ne?) je to pravý polský křesťanský očistec. Ještě potřebuju napsat dva tři články - úvodní do obecního plátku, článek na post o konfiskaci ruského majetku a také dnešní shrnutí totální blamáže v OBSE. Začnu předkrmem, kterým je dnešní zasedání „Standing committee“ OBSE. Proč standing, když se tam sedí? Asi jsem tam fakt měla zůstat stát, aby se dalo rychleji odejít. Každopádně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě - konkrétně její parlamentní shromáždění, kde kupodivu zasedá i spousta asijských států, ale také Kanada a USA, se momentálně nachází ve stavu devastující paralýzy. A to, světe div se, kvůli svému jednacímu řádu (Co mi to jen připomíná 🤔?). Rusko je členská země. Ukrajina je členská země. Ukrajina chce přijmout ustanovení, které by vedlo k pozastavení členství Ruska v organizaci (nikoli vyloučení), protože těžko můžete sedět a klábosit u jednoho stolu se státem, který vám tak trochu vraždí kojence v porodnicích. A tak Ukrajina navrhuje změnu jednacího řádu, protože o pozastavení členství smí rozhodnout pouze tzv. „všechny státy mínus jeden - consensus minus one“. Normálně uvažující jedinec by si býval myslel, že je to ok - že ten mínus jeden je přeci Rusko - ale chyba lávky! Máme tu odvážný demokratický blok žádající radikální postup proti agresorovi - Česko, Slovensko, Baltské státy, Polsko, Skandinávie a také Kanada, USA, Velká Británie, Irsko. Ostatní státy mlží. Všichni hlasitě odsuzují zvěrstva, bijí se v prsa a lamentují nad proradným Putinem, ale změna jednacího řádu jim moc nevoní. Francie proplouvá hezky a po francouzsku, Německo se snaží být sofistikované, ale v podstatě chce věci odkládat a neví samo co se sebou, Španělsku moc nikdo nerozumí, „stány“ mají s Ruskem sice značně pofidérní zkušenosti, ale taky se dost bojí, Kypr je prakticky jedna velká ruská nemovitost, Řekové se hádají s Turky a naopak. Vytváří se kliky a bloky. Po několik hodin trvajícím jednání konečně dochází k vášnivé (ale pravda demokratické) diskuzi o samotném návrhu Ukrajiny. A ejhle - masky padají a parlamentaristé různých států se obnažují na dřeň. Ukrajina se zvedá a odchází ze sálu se slovy: „Je nám líto, ale nemůžeme být ve stejné organizaci se státem, který nás systematicky vybíjí. Až přehodnotíte své stanovisko, víte kde nás hledat. V Kyjevě. Ale bacha, je tam tma - Rusáci tam hází bomby.“ Chápu to a není mi z toho dobře. Těžko poslouchat hovory o tom, že máme vést diplomatický dialog. Rusko je teroristický stát. S teroristy se nevyjednává (s těmi se ideálně vyjebává (pardon my French)). Sorry jako, ale nejsem diplomat. Jsem poslanec a tak se ode mě očekává, že budu projevovat své názory. Nemusím být korektní a snažit se nikoho geopoliticky neurazit. Navíc mám od ministerstva zahraničí mandát navrh dodatku podpořit. A tak začínáme s kolegy ze zpřátelených zemí piklit a vymýšlíme, jak to změnit. Velké mezinárodní organizace začaly vznikat po světových válkách jako místo setkání a platformy pro hledání řešení a společného postupu. OBSE přijala v roce 1992 složité a možná i kontroverzní rozhodnutí o pozastavení členství Jugoslávie. Od té doby se nic obdobného nekonalo. Přesně 30 let. A je to tu zas. S jedním velkým rozdílem. Dnešní agresor je tak nějak největší země světa a má jaderné zbraně a to je setsakramentský rozdíl. Po odchodu ukrajinských poslanců je mi stydno. Atmosféra v sále čpí kyselým pocitem trapnosti a zmaru. Občas někdo něco vykřikne a předsedající to viditelně nezvládá a chová se hystericky. Je to velké vystřízlivění a výzva. A tak nás asi čeká velká práce. Začneme překreslovat pravidla a stanovy. Rebélie ! Společně se státy, které věří elementárním principům, jako je svoboda, demokracie a ochrana lidských práv, jakkoli to zní jako nadnesené klišé. Způsobit rozklad a chaos v mezinárodních organizacích je přesně to, co Putin chce. A tak tech 20 let praxe a tisíce stran právní angličtiny nakonec přeci jen nepřijde vniveč. Budu toho součástí a těším se. PS: nejlepší světlý okamžik konference byl nádherný romantický oběd ve dvou s Lordem Alfredem Dubsem (1939) - jedním ze zachráněných dětí sira Wintona. Právě dostal český pas, tak jsme si povídali o jeho možnosti volit prezidenta. Připadala jsem si jako princezna.
