Článek
Jak se obstruovalo ve světě za posledních 25 let (plus některé extra případy) aneb parlamentní radovánky s půvabným názvem „Filibuster“
👉Rakousko: V roce 2010 přednesl Werner Kogler z rakouské Strany zelených projev před rozpočtovým výborem, který trval 12 hodin a 42 minut a kritizoval rozpočet a výkon vládních stran. Bylo to sice „jen“ ve výboru, nikoli na plénu sněmovny, ale jeho obstrukce měly významné důsledky pro parlamentní procedury v Rakousku. Poslanci následně změnili jednací řád tak, aby omezil dobu individuálního projevu na 20 minut. Ulevilo se tak nejen poslancům, ale i všem zaměstnancům sněmovny na vídeňské Ringstrasse.
👉Spojené království: V Dolní sněmovně Spojeného království hovořil v roce 2005 labouristický poslanec Andrew Dismore tři hodiny a 17 minut, aby zablokoval návrh zákona o trestním řádu. Tento projev je považován za nejdelší parlamentní projev v Dolní sněmovně Spojeného království v 21. století. Ano – pouhé 3 hodiny a 17 minut! Slabota – říkáte si, že? A proč tak krátce? Protože v roce 1983 změnila Dolní sněmovna jednací řád v reakci na nekonečný projev Johna Goldinga, kdy jeho plamenný projev během celonočního zasedání ve výboru pro britský telekomunikační zákon zabral více než 11 hodin. K tomu se ovšem britští poslanci postavili velmi razantně a zavedli tzv. gilotinu – postup, který omezuje dobu rozpravy a nutno dodat, že i sám název tohoto opatření je dostatečně odstrašující.
👉USA: Senát USA je známý tím, že nemá žádný formální časový limit pro projevy během rozprav. To samozřejmě dává senátorům možnost zapojit se do dlouhých řečnických sezení. Pozoruhodným příkladem je obstrukce senátora Stroma Thurmonda z roku 1957 proti zákonu o občanských právech, která trvala více než 24 hodin. Aby se takovým zpožděním zabránilo, používá Senát proceduru zvanou „cloture“ (z francouzského „oplocení“ nebo „uzavření“), která vyžaduje hlasování kvalifikovanou většinou k ukončení rozpravy a přistoupení k hlasování.
Takže tedy gilotina nebo plot a je po planých řečech.
👉Francie: Co na to v Paříži? Tam na to šla opozice od lesa (patrně Boulognského). V roce 2006 čelilo francouzské Národní shromáždění rekordnímu předložení 137 449 pozměňovacích návrhů levicovou opozicí. To byla reakce na navrhovaný zákon, jehož cílem bylo snížit podíl státu v Gaz de France z 80 % na 34 %. Samotný objem tzv. „pozměňováků“ byl strategickým tahem k obstrukcím legislativy, protože zpracování každého pozměňovacího návrhu jednotlivě by za normálních parlamentních postupů trvalo přibližně deset let!
V reakci na tak rozsáhlé obstrukce zavedla francouzská vláda ústavní mechanismus, který umožňuje požádat o jediné hlasování o celém návrhu zákona nebo jeho části, přičemž se berou v úvahu pouze pozměňovací návrhy navržené nebo přijaté vládou. Ano, přiznejme si, je to poněkud autokratické, leč patrně velmi účinné. Nutno dodat, že vláda nemusela tato ústavní opatření použít, protože když začala parlamentní debata, opozice se rozhodla stáhnout všechny pozměňovací návrhy, a tudíž se mohlo přistoupit k hlasování. Rychle totiž zjistila, že nemá podporu veřejnosti ani v obstruování ani ve svých výhradách vůči privatizaci Gaz de France.
👉Kanada: V březnu 1982 se kanadská Dolní sněmovna dostala do jakési slepé uličky známé jako epizoda „Zvonění zvonů“ neboli „Případ se zvony“. V té době jednací řád nespecifikoval časový limit pro zvonění hlasovacích zvonů pro svolávání k neplánovaným hlasováních. Během sporné debaty o vládním návrhu zákona odmítl opoziční koordinátor hlasování vstoupit do sálu, aby signalizoval připravenost k hlasování, což vedlo k tomu, že zvony nepřetržitě zvonily po více než 14 dní. U nás je to samozřejmě neproveditelné, protože se prostě zabzučí bzučákem a jde se hlasovat neprodleně.
Tato bezprecedentní událost zdůraznila potřebu procedurálních reforem. V reakci na to byl jednací řád změněn tak, aby se takovým případům v budoucnu zabránilo. Revidovaná pravidla zavedla konkrétní časové limity pro zvonění hlasovacích zvonů a tato obstrukční technika tak měla utrum.
👉Japonsko: A na závěr ještě jedna poněkud bizarní japonská metoda obstrukcí, která je díky tajnému hlasování hlasovacím tlačítkem přímo ze sněmovní lavice u nás nevyužitelná. V opačném případě pevně věřím tomu, že by se jí rádi nechali inspirovat někteří naši opoziční poslanci s japonskými kořeny. Nazývá se „ushi aruki“ neboli kravská chůze. V praxi to vypadá tak, že při hlasování opoziční japonský poslanec straaaašně pomalu vstává, když je vyvoláno jeho jméno, a šourá se drobnými krůčky gejši k řečnickému pultíku a hlasovací schránce, zatímco jeho kolegové například pronáší projevy táhlým hlasem, jako když si zapnete na přehrávači 3× pomalejší rychlost.
Jistě by se našlo i spoustu dalších obstrukčních metod a technik, ovšem nemám v úmyslu nikoho navádět.
Pointou mé statě je, že po těchto extrémních případech „filibustru“ sněmovny vždy nějak reagovaly a změnily jednací řád. Právě díky neschopnosti českého parlamentu vzmoci se na jakoukoli reakci se z nás stává skanzen a ze sněmovny bohapustá a lidmi zesměšňovaná „žvanírna“ plná kecalů z Prodané nevěsty.
